Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 494/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Český Krumlov, Rooseveltova 37, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, čj. - 92, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008, čj. - 56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí vydaná v daňovém řízení. Uvedl, že správce daně neoprávněně přesunul do základu daně za rok 2004 jeho příjmy, které získal až v roce 2005. Nesouhlasí s argumentací napadených rozhodnutí, podle nichž je nevyplacená záloha na odměnu správce konkurzní podstaty pohledávkou, o jejíž hodnotu měl být upraven základ daně za rok 2004, namísto roku 2005, kdy přešel na způsob uplatňování výdajů podle , o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2005 (dále ""). Povolenou zálohu si nevyplatil z důvodu hrozícího odvolání. Správce daně, v rámci daňové kontroly, nesprávně definoval nevyplacenou zálohu na odměnu správce konkurzní podstaty jako pohledávku za konkurzní podstatou. Konkurzní podstata však nemá právní subjektivitu a nemůže tak být subjektem, za kterým je možné mít pohledávku. Usnesení soudu o povolení zálohy na odměnu správce konkurzní podstaty neukládá správci povinnost ji vyplatit. Navíc teprve splatná pohledávka je majetkovou hodnotou.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku nevzal v úvahu, že ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmů vstoupilo v platnost až poté, co došlo k vyplacení předmětné zálohy a ta byla zaúčtována do příjmů roku 2005. V dané době tak neexistoval platný právní předpis, který by upravoval postup správce konkurzní podstaty za takových okolností. Správce daně měl při výpočtu daně rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že příjem, který byl dodatečně zdaňován, je příjmem za více zdaňovacích období. Pokud by byl považován pouze za příjem dosažený za zdaňovací období roku 2004, muselo by následně dojít ke stanovení správné výše doměrku. Soudy však tuto námitku odmítly jako opožděnou. Byla tak porušena základní práva stěžovatele, zakotvená v a y a d (dále "").

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla rozhodnutím Finančního úřadu v Trhových Svinech ze dne 7. prosince 2006 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2004. Odvolání stěžovatele bylo Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích dne 14. 8. 2007, čj. 4676/07-1100, zamítnuto. Žaloba stěžovatele byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008, čj. - 56, zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, čj. - 92.

III.

Jak plyne z dosavadní obecně přístupné judikatury, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do jejich činnosti proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva. Ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále ""), je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech správního soudnictví, který je k tomu, v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování, povolán.

Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením své věci, přičemž opakuje stejné námitky, které již uplatnil v předcházejícím řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející ve světle výše uvedených principů, přičemž hodnotil, zda zasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takový zásah však neshledal.

Jak Ústavní soud zjistil, všemi uplatněnými námitkami (totožnými s těmi obsaženými v ústavní stížnosti) se v plném rozsahu zabýval jak Krajský soud v Českých Budějovicích, tak i Nejvyšší správní soud, přičemž oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně objasnily, z jakého důvodu podléhala pohledávka stěžovatele, ve formě zálohy na odměnu správce konkurzní podstaty, zdanění v roce 2004, a nikoliv v roce 2005, jak tvrdí stěžovatel. Zabývaly se i jeho námitkou odlišného pojetí pohledávky v zákoně o dani z příjmů a v zákoně o konkurzu a vyrovnání, včetně otázky její splatnosti. Důkladně vyargumentovaly i jeho ostatní námitky, týkající se tvrzené "mezery v právu" a nesprávného výpočtu doměřené daně. Na odůvodnění obou rozhodnutí, která Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze plně odkázat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy jeho námitky posoudily obecně, bez ohledu na jejich skutečný obsah a význam, aniž by konkretizoval, v čem tyto nedostatky spatřuje. Z obsahu odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je však zřejmé, že obecné soudy věnovaly posuzované věci patřičnou pozornost a své rozhodnutí také podrobně a pečlivě zdůvodnily. S námitkami stěžovatele i jeho argumentací se vypořádaly srozumitelně a dostatečně. Stěžovatel tak prostřednictvím ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s nimi, což však, z hlediska výše vymezených principů, určujících rozsah přezkumu Ústavního soudu, nelze připustit.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost odmítl, podle , jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu