Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 292/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře Nocarová, Jašek&Partners, v. o. s., se sídlem V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Namítl porušení a odst. 4, a d (dále jen " "), dále Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a konečně Úmluvy. Je přesvědčen, že napadený rozsudek je ve zřejmém rozporu s lidskými právy a základními svobodami.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "účastník") návrh na zrušení opatření obecné povahy obce Jeneč (dále jen "vedlejší účastník"), a sice obecně závazné , kterou byla vyhlášena závazná část územního plánu obce. Tento plán se dotýkal též pozemku parc. č. 576/4 k. ú. Jeneč u Prahy, jehož je stěžovatel většinovým spoluvlastníkem, a to v tom smyslu, že uvedený pozemek určil jako veřejnou komunikaci. V ústavní stížnosti stěžovatel popsal procedurální námitky proti postupu vedlejšího účastníka, které uplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem. Z hlediska hmotně-právního zdůraznil, že napadeným opatřením obecné povahy došlo k zásahu do jeho vlastnického práva tím, že shora uvedený pozemek je veden v územním plánu jako veřejná komunikace, ačkoliv je v soukromém vlastnictví. Tím mu je bráněno v nerušeném výkonu vlastnických práv.

Podle názoru stěžovatele účastník řízení tím, že zamítl jeho návrh, aproboval zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Dále namítl, že jeho návrh nebyl projednán v "plné jurisdikci", neboť účastník řízení se spolehl na informace ze správního a soudního spisu, takže ve skutečnosti vycházel z podkladů shromážděných vedlejším účastníkem. Podle stěžovatele tak nebyly spolehlivě vyvráceny jeho procedurální námitky proti postupu vedlejšího účastníka v procesu přípravy a schvalování územního plánu obce. Zejména tak nebyla vyvrácena jeho námitka, že koncept řešení nebyl vystaven k veřejnému nahlédnutí a že místo a doba konání veřejného zasedání, na kterém měl být tento koncept schválen, nebylo oznámeno veřejnou vyhláškou. V tomto postupu účastníka řízení spatřuje stěžovatel porušení a odst. 4, a y, a Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a Úmluvy.

v ustanovení tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího správního soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle y. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 d, a článku 1 y. O takový případ v souzené věci nejde.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejné námitky, které uplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ten se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Především připustil projednání návrhu stěžovatele a podrobně vyložil, proč dospěl k závěru, že jsou v projednávané věci splněny podmínky řízení vyplývající z ustanovení . Nelze tedy dát za pravdu námitce stěžovatele, že jeho návrh nebyl projednán, řečeno jeho slovy, v "plné jurisdikci". Jediné, co lze v této souvislost Nejvyššímu správnímu soudu vytknout, je to, že se sice zabýval aktivní legitimací stěžovatele k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy z pohledu námitky vedlejšího účastníka, která směřovala k tomu, že v počáteční fázi schvalovacího řízení územního plánu nebyl většinovým spoluvlastníkem předmětného pozemku, avšak vůbec se už nezabýval tím, zda stěžovatel, byť v době podání návrhu již jako většinový spoluvlastník, byl oprávněn rozhodnout silou své většiny, aniž se dříve pokusil o dohodu s menšinovými spoluvlastníky ve smyslu ustanovení . Tento postup soudu byl ovšem výhradně ve prospěch stěžovatele; aniž by tato okolnost byla soudem přezkoumána, byl mu umožněn soudní přezkum napadeného opatření obecné povahy. Proto také tato skutečnost nemůže být důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu v řízení vyvolaném stěžovatelem, neboť jeho základní právo na řádný proces porušeno být ani nemohlo.

Další námitka stěžovatele se týkala zásahu do vlastnického práva, ke kterému mělo dojít tím, že shora uvedený pozemek je veden v územním plánu jako veřejná komunikace, ačkoliv je v soukromém vlastnictví. Tím je stěžovateli bráněno v nerušeném výkonu vlastnických práv. Zde musí Ústavní soud odkázat na své rozhodnutí

sp. zn.

, http://nalus.usoud.cz, jehož podstatné závěry jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí citovány. I když tedy nepochybně jde o zásah do vlastnického práva stěžovatele a dalších spoluvlastníků uvedeného pozemku, jde o omezení, které je možné proto, že je ve veřejném zájmu. Ze zjištění soudu totiž vyplývá, že dotčený pozemek je jako veřejná cesta veden již od roku 1893. Takový závěr ostatně plně odpovídá znění y, podle kterého vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. To tím spíše platí pro omezení, která vznikla v minulosti, kdy již ani nelze spolehlivě dohledat podmínky, za nichž takové omezení vzniklo.

Z řečeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu ani o protiústavní zásah do vlastnického práva zde nejde, resp. nelze jej spolehlivě dovodit. Je proto na místě učinit závěr, že návrhu stěžovatele, jenž vychází z předpokladu opaku, nebylo možné vyhovět. Ústavní soud tedy jej tudíž jako návrh zjevně neopodstatněný podle v senátu bez ústního jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu