Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
61639.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1470/08
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, Šumavská 35, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem, AK se sídlem Vranovská 21, 614 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2004 č. j. 26 K 16/2000 -1600 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2008 č. j. 1 Ko 133/2005 -2258 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 1 a čl. 90 Ústav y, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že v řízení před soudem I. stupně za ni jednal nejprve správce nucené správy a později likvidátor, přestože posléze jmenovaný za stěžovatelku jednat neměl; to ostatně později potvrdil i odvolací soud. Statutární orgány stěžovatelky proto neměly přístup k relevantním dokumentům a byly v naprosté důkazní nouzi. Odvolací soud tuto vadu identifikoval, avšak rozhodnutí Krajského soudu v Brně nezrušil.
Jednání, které odvolací soud nařídil, nemohlo zhojit vady, kterými trpělo řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku, zda je stěžovatelka v úpadku pro insolvenci; toto nesprávné posouzení plyne mimo jiné z toho, že odvolací soud neposoudil majetkové poměry stěžovatelky. Pochybení shledává stěžovatelka i v tom, že ji odvolací soud nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. Stěžovatelka nemohla navrhnout odročení jednání kvůli zajištění důkazů, k nimž dříve neměla přístup.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústav y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Nejprve se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž před soudem I. stupně jednal jejím jménem neoprávněně jmenovaný likvidátor, v důsledku čehož nemohla před soudem účinně hájit svá práva a byla v naprosté důkazní nouzi.
Stěžovatelce lze v této otázce přisvědčit, což ostatně učinil již odvolací soud. Je však zároveň namístě zdůraznit, že odvolací soud tuto nejen skutečnost identifikoval, nýbrž k ní při rozhodování i přihlédl; v řízení před ním pak bylo toto pochybení soudu I. stupně zhojeno. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka vzala svůj návrh na konkurs účinně zpět, a proto jí přiznal právo podat odvolání. Ani zpětvzetí návrhu však pochopitelně nezbavilo odvolací soud povinnosti rozhodnout o konkursním návrhu věřitelů.
Odvolací soud poté nařídil jednání a umožnil tak stěžovatelce jednat před soudem; stěžovatelka mohla využít všech dostupných prostředků k ochraně svých právních zájmů, včetně navrhování důkazů k prokázání svých tvrzení, a náprava protiprávního stavu, který panoval v řízení před soudem I. stupně, tak byla efektivní. Odvolací soud přitom postupoval ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a proti jeho postupu nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádných námitek.
I z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") lze postup zvolený odvolacím soudem považovat za správný. V rozsudku ze dne 5. července 2005 ve věci EXEL proti České republice (stížnost č. 49962/92) Evropský soud dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy za situace, kdy dlužník neměl příležitost hájit svou věc při jednání před soudem prvního stupně nebo alespoň při odvolacím jednání, přičemž šlo o skutkově poměrně složitou věc. V projednávané věci byl však důraz, který Evropský soud klade na existenci ústního jednání v konkursních věcech, akcentován nařízením jednání v odvolacím řízení. Tento aspekt stěžovatelčina práva na spravedlivý proces tudíž postupem odvolacího soudu porušen nebyl.
Stěžovatelka brojí i proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je stěžovatelka v úpadku pro insolvenci, ačkoliv není možno postavit najisto, že je v úpadku pro předluženost. Odvolací soud podle stěžovatelky opomněl posoudit důvody nesplácení splatných závazků, v důsledku čehož dospěl k nesprávným závěrům. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění naříkaného usnesení, v němž je zvolená interpretace jednoduchého práva odůvodněna dostatečně a zároveň způsobem, který nevybočuje z mezí stanovených ústavním pořádkem.
Ani námitka stěžovatelky, podle níž odvolací soud stěžovatelce nesdělil svůj záměr odstranit vadu řízení vedeném před Krajským soudem v Brně, ani stěžovatelku nepoučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. , pročež stěžovatelka nemohla navrhnout odročení za účelem zajištění důkazů, není opodstatněná. Zejména je třeba upozornit na to, že stěžovatelka tuto svou námitku nijak nevztáhla ke skutkovému stavu a omezila se pouze na povšechné kostatování, že "soud nepoučil stěžovatelku dle § 118a o. s. ř. ".
Z navazující části ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelčina námitka se týká absence poučení o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání svých sporných tvrzení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. K této námitce Ústavní soud konstatuje, že uvedenou poučovací povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). V projednávané věci však stěžovatelka důkazy navrhla a soud se jejími důkazními návrhy zabýval. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 2237 spisu), odpověděla stěžovatelka na výslovný dotaz soudu, že žádné další důkazy nenavrhuje. Její stížnostní námitka, že v důsledku absence poučení podle § 118a o. s. ř. o. s. ř. nemohla navrhnout odročení jednání za účelem zajištění důkazů, se tedy jeví jako ryze účelová.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu