Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 250/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. Q., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č. j. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č. j. -113, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. prosince 2007, č. j. -90, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) na zaplacení částky 23.040 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala po žalovaném (Správa Letiště Praha, s. p.) z titulu náhrady škody za porušení prevenční povinnosti ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Škoda byla žalobkyni způsobena tím, že z jejího auta zaparkovaného na parkovišti provozovaném žalovaným bylo odcizeno autorádio s CD měničem a několik nosičů CD. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se v řízení dostatečně zabýval zjišťováním skutkového stavu pro posouzení případné odpovědnosti žalovaného podle obč. zák. Zdůraznil, že žalovaná v řízení dostatečně prokázala, jakým způsobem zajistila svoji prevenční povinnost, aby nedocházelo ke krádežím na parkovišti. Žalobkyně uzavřením nájemní smlouvy akceptovala podmínky žalované, z nichž vyplývá, že se jedná o nehlídané parkoviště.

Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " "), a dále porušení práva na ochranu majetku ( y), kterého se měl dopustit odvolací soud. První námitka stěžovatelky, kterou v odůvodnění ústavní stížnosti několikrát opakuje, vychází z toho, že odvolací soud tím, že v novém řízení (po jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí) akceptoval změněná tvrzení žalovaného ohledně splnění své prevenční povinnosti, postupoval v rozporu se základními zásadami spravedlivého procesu. Dále rovněž opakovaně namítala nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že podnikatel, s jehož hlavní činností je dlouhodobě spojeno riziko vzniku škody na majetku jeho platících zákazníků, není povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na tomto majetku. Zde polemizuje s výkladem obč. zák. a předkládá svůj vlastní náhled na danou problematiku, který podepírá existující relevantní judikaturou. Stěžovatelka rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s nevěrohodnými a rozpornými tvrzeními a důkazy na straně žalovaného především v otázce učiněných preventivních opatření, neboť žalovaný v řízení před zrušujícím rozhodnutím nejprve tvrdil, že žádná preventivní opatření nečiní, a poté v dalším řízení začal tvrdit naprostý opak.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle y. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující y a y.

v tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka sice podala poměrně obsáhlou ústavní stížnost, avšak její podstatnou část tvoří několikráte opakovaná polemika s právním posouzením § 415 obč. zák. a v této souvislosti řešení otázky, zda žalovaný činil nebo nečinil preventivní opatření k předcházení vzniku škod krádežemi na jím provozovaném parkovišti. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. To, že obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti neznamená. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená právo na vítězství ve sporu.

Ústavněprávní argumentace stěžovatelky se omezuje toliko na konstatování extrémních právních a skutkových závěrů v souvislosti s prokazováním splnění, či nesplnění preventivních opatření na straně žalovaného, a na to, že se soud nevypořádal s protichůdnými tvrzeními žalovaného. Co se týče namítaného hodnocení důkazů učiněného odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně) v otázce vypořádání se s rozpornými tvrzeními, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily.

V dané věci soudy prováděly dokazování k otázce splnění preventivních opatření v podstatě až v druhé fázi řízení (tedy po předchozím zrušujícím rozhodnutí), protože až zde dostal soud prvního stupně pokyn, aby se po právní stránce zaměřil na posouzení odpovědnosti žalovaného podle § 415 obč. zák. Na základě tohoto pokynu provedl soud prvního stupně potřebné důkazy a u těch, které neprovedl, uvedl, proč tomu tak bylo. V jeho postupu a ani následně v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení procesních pravidel a tedy ani porušení práva na spravedlivý proces. Jak již bylo uvedeno výše, je záležitostí každého soudu a soudce, jak provedené důkazy vyhodnotí, jakou jim přisoudí relevanci a jakým tvrzením (i v případě rozporných tvrzení účastníků) přizná věrohodnost.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu