Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 236/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. S. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem Leštínská 12, 193 00 Praha 9, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. -42, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. -60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. -42, byl zrušen rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2006, č. j. -20, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. -60, odmítnuto pro nepřípustnost, neboť žádné z ustanovení upravujících přípustnost dovolání [ - 239 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] neumožňuje, aby bylo oprávněně podáno dovolání proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu.

Za této situace podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " "), jakož i porušení práva na rovnost v soudním řízení ( y). Dle názoru stěžovatele postupoval odvolací soud vadně, když zrušil rozsudek pro uznání, neboť pro jeho zrušení nebyly dány žádné důvody. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nesouhlasil s názorem dovolacího soudu, že procesním důsledkem zrušujícího usnesení není skončení věci v meritu, ale další pokračování v řízení. Dle názoru stěžovatele existuje faktický důsledek zrušující usnesení, a to, že nemohlo být v důsledku vadného a soudní praxi odporujícího zrušujícího usnesení realizováno právo stěžovatele na zaplacení žalované částky přiznané rozsudkem pro uznání.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu řešení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat zda jsou splněny formální náležitosti podání. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V dané věci ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.

Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. -42, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí ve věci. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo meritorně pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Proto v této části ústavní stížnost odmítl podle . Mimo to je v této části ústavní stížnost i opožděně podaná [ ], neboť nepřípustné dovolání nepředstavuje řádně uplatněný mimořádný opravný prostředek, od nějž by eventuálně bylo možno odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.

Otevřeno k přezkumu ze strany Ústavního soudu tak zůstalo pouze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. -60. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost sice přípustná a včas podaná, avšak je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřednáší žádnou ústavněprávní argumentaci. Pouze namítá, že věc měla být posouzena Nejvyšším soudem, neboť došlo k vyhlášení protiprávního rozhodnutí a aplikace uvedeného rozhodnutí v praxi by měla negativní důsledky. Stěžovatel si zřejmě vůbec neuvědomuje, na jakých principech je postaveno dovolací řízení. Jak konstatoval Nejvyšší soud, žádné z ustanovení upravujících přípustnost dovolání neumožňuje jeho podání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Toliko přípustné dovolání může být podrobeno dalšímu (meritornímu) přezkumu. V postupu dovolacího soudu nelze spatřovat žádné pochybení a ústavní stížnost je tedy v této části neopodstatněná.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, kde směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. -60, podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ve zbytku ji odmítl pro nepřípustnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu