Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 232/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. H., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, č.j. -275, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, č.j. -244, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 9. 2007, č.j. -219, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen "") a porušení "zásady presumpce neviny".

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) byl v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

O odvoláních stěžovatele a spoluobžalovaných krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že se "nesnaží prosadit svoji verzi hodnocení důkazů", nýbrž že "tu je několik verzí hodnocení důkazů a soudy, aniž by jiné z verzí měly za spolehlivě vyvrácené, vycházejí z verze jemu nejméně příznivé". Obecné soudy se přitom opíraly především o výpovědi poškozeného Ing. S. K., ačkoli podle jeho názoru "je tu plejáda indicií", jež jeho výpověď "znevěrohodňují".

V jednotlivostech stěžovatel namítl, že:

1/ Motivem jednání poškozeného "mohla být snaha uvést závažný důvod, proč nemůže dále vystupovat v komunální politice", čemuž nasvědčuje, že "útok nevykreslil dramaticky" a nyní "se nesnaží vrátit do funkce člena zastupitelstva". Závěr obecných soudů, že poškozený K. chtěl odstoupit toliko z funkce člena rady "nemá oporu v provedených důkazech".

2/ "První týden" poškozený "hovořil o podpálení baráku a až po nějaké době je na světě verze s nožem", přičemž "v minulosti (před zahájením trestního stíhání) nějak popisoval útočníkův nůž a po zahájení trestního stíhání konstantně vypovídá, že nůž neviděl a nemůže ho proto ani popsat". "O noži" se nezmínil ani "tehdejšímu starostovi H.", jemuž toliko sdělil, že "odstoupil". Za zaznamenání stojí též, že "na poškozeném či jeho oděvu nebyly žádné stopy po vykonaném násilí".

3/ Poškozený "věc bezprostředně po činu, ale ani nikdy později, sám od sebe neohlásil na policii - byla to policie, která ho kontaktovala (na základě čeho, jakých poznatků?)".

4/ Poškozený "nikdy ani neuvedl", že jej nutil k "podpisu rezignace", resp. "jakkoli konkludentně projevil souhlas s tím, jak spoluobžalovaný D. údajně jednal", a naopak od něj "očekával zastání a neměl důvod předpokládal, že se mu ho nedostane"; odlišný závěr "ale nelze dovodit ani ze žádného z ostatních provedených důkazů".

5/ "Otevřený dopis V. M." je zpochybnitelný její pohnutkou "ovlivnit výsledek volby starosty", jakož i oponenturou obsahu této písemnosti.

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu () odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele i spoluobžalovaných, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Dovolací soud se též přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřil k právnímu posouzení věci (včetně odkazů na související judikaturu) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2009

Jan Musil

předseda senátu