Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1072/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - METALIMEX, se sídlem v Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenklova 117, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, čj. -202, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jemuž vytýká porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu d. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí není "správné a zákonné", resp. že odvolací soud nepostupoval podle zákona, jímž je podle y vázán. Odvolací soud se totiž nevypořádal s námitkami obsaženými v doplnění odvolání, v nichž stěžovatel jednak dospěl k závěru o protiústavnosti právní úpravy squeeze-outu a jednak s ohledem na své "majetkové poměry, které jsou nulové", navrhoval použití při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Z procesního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Usnesením ze dne 29. 5. 2006, čj. -116, Městský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") ve výroku pod bodem I. zamítl žalobu o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti METALIMEX a.s. a ve výroku pod bodem II. uložil žalobcům (tedy i stěžovateli) povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 24 246,25 Kč.

V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení věci a rovněž vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně dle stěžovatelova mínění nesprávně posoudil otázku lhůty pro svolání valné hromady podle obch. zákoníku, a stejně tak učinil nesprávné právní posouzení věci, pokud dospěl k závěru, že právní úprava a násl. obch. zákoníku je v souladu s platnými právními předpisy, zejména u, ústavními zákony, komunitárními předpisy a mezinárodními smlouvami; nesprávně na věc rovněž vztáhl nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Vadu řízení stěžovatel spatřoval v tom, že soud I. stupně nepřerušil řízení v situaci, kdy před Ústavním soudem probíhalo řízení o posouzení ústavnosti § 183i a násl. obch. zákoníku. Stěžovatel rovněž polemizoval s názorem, že úpravou squeeze-outu nebyla nijak dotčena ustanovení upravující náhradu škody; dospěl naopak k závěru, že zavedením institutu squeeze-outu tato ustanovení byla "zrušena a změněna", což je nepřípustné a v rozporu s ústavním pořádkem. V doplnění odvolání, na něž stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, pak stěžovatel tuto myšlenku o nepřípustnosti změny a zrušení ustanovení náhrady škody dále rozvinul; krom toho poukázal i na otázku nákladů řízení, mj. na použití

Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 29. 1. 2008, čj. 14 cmo 193/2007-202, usnesení soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil; ve výroku II. je potvrdil ve znění, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit náklady řízení společnosti k rukám jejího právního zástupce; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud nepřisvědčil námitce vytýkající soudu I. stupně, že nepřerušil řízení. Ztotožnil se se soudem I. stupně v závěru o délce lhůty ke svolání valné hromady, jakož i s názorem, podle nějž ze strany hlavního akcionáře nedošlo ke zneužití práva ve smyslu § 56a obch. zák. Odvolací soud se zabýval i námitkou rozporu právní úpravy squeeze-outu s ústavním pořádkem a komunitárním právem, kterou sám explicitně označil za stěžejní; ani jí však nepřisvědčil. Konečně se odvolací soud vypořádal s otázkou nákladů řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "].

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (

sp. zn.

). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (

sp. zn.

,

,

).

Povinnost soudu řádně odůvodit své rozhodnutí, však nelze chápat tak, že se soud musí výslovně vypořádat s každým jednotlivým argumentem, jenž účastníci v průběhu řízení vznesou. To ostatně potvrzuje i Evropský soud pro lidská práva, jenž konstatuje, že i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. García Ruiz proti Španělsku, 1999).

Z tohoto pohledu nemůže stěžovatelova námitka obstát. Otázkou ústavnosti právní úpravy squeeze-outu a jejího souladu s ústavním pořádkem a s jejím souladem s komunitárním právem se v prvé řadě rozsáhle zabýval soud I. stupně. Odvolací soud nejen konstatoval, že jeho závěry - jak co do ústavní konformnosti, tak i stran souladu s komunitárním právem - sdílí, ale sám se souladem právní úpravy s ústavním pořádkem a komunitárním právem rovněž zabýval. Nevyvracel-li přitom každý jednotlivý argument, jejž stěžovatel předložil v doplnění odvolání - jež pouze rozvádí to, co již bylo uvedeno v odvolání samotném, tj. prohlubuje argumentaci na podporu závěru o protiústavnosti právní úpravy -, nelze v tom spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele; odvolací soud se totiž stěžejní otázkou ústavnosti regulace squeeze-outu zabýval a dospěl k závěru o jejím souladu s ústavním pořádkem, z čehož také implicitně vyplývá nedůvodnost stěžovatelových argumentů. Po věcné stránce Ústavní soud připomíná, že v nálezu

konstatoval, že "právní úprava práva nuceného výkupu účastnických cenných papírů není, a to nejen z hlediska postupu při jejím vložení do obchodního zákoníku a při jejích změnách, příkladem právní úpravy, která by nevyvolávala řadu pochybností ústavního rázu. Ty lze s využitím ústavně konformního výkladu tyto námitky překlenout." Ani z obsahového hlediska tedy nelze konstatovat, že odvolací soud pochybil, považoval-li právní úpravu squeeze-outu za ústavně konformní.

Stěžovateli tak lze přisvědčit pouze potud, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou aplikace , přestože se stěžovatel tohoto ustanovení dovolával, a to s ohledem na své "majetkové poměry, které jsou nulové". K tomu je nutno podotknout, že poukaz na je pouhým názorem na výklad a aplikovatelnost určitého ustanovení zákona, ohledně nějž platí zásada, že soud zná právo. Především ale funkcí v žádném případě není řešení situace nemajetného účastníka. Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu

sp. zn.

, " tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod." Dovozuje-li tedy stěžovatel, že je nemajetný, a proto má být aplikován , nelze takovou argumentaci ani v nejmenším označit za správnou. Již jenom z tohoto hlediska by zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení nemohlo pro stěžovatele ani potenciálně přinést jakékoliv zlepšení jeho situace. Konečně s ohledem na to, že výrok o nákladech je jinak důkladně odůvodněn, i zda platí obdobně to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci.

Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 12. března 2009

František Duchoň

předseda senátu