Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 172/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. I. Š., zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, čj. - 56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008, čj. - 33, jímž byla zamítnuta její žaloba proti České správě sociálního zabezpečení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že podala správní žalobu ve věci řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, podle ustanovení a násl. , proti nezákonnému zásahu Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen "") v Olomouci. Krajský soud v Olomouci její žalobu odmítl, Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl. Podle přesvědčení stěžovatelky se správní soudy nechtěly zabývat podstatou věci a fakticky její žalobu odmítly pro předčasnost. Tím porušily její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle až d (dále jen ""). Svým postupem ignorovaly svoji povinnost přezkoumat nezákonný postup správního orgánu. Jejich formalistické rozhodování trvalo tak dlouho, že stěžovatelce znemožnilo podat žalobu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu. Soudy tak věc neprojednaly v rámci své pravomoci, ale snažily se jí z formálních důvodů "zbavit" bez jakýchkoliv věcných argumentů.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že v dané věci Nejvyšší správní soud především posuzoval, zda byla povinna vydat o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na pojistném rozhodnutí podle Ustanovení vyvolává ohledně rozhodování o přeplatku na pojistném určité výkladové potíže, neboť přeplatek na pojistném není výslovně uveden ve výčtu věcí, o nichž se rozhoduje. Za této situace je třeba při posouzení věci vyjít, za použití ustanovení , z obecných ustanovení o správním řízení tak, jak byly v rozhodném období upraveny v a jak jsou v současnosti upraveny v Z uvedených ustanovení lze dovodit, že správní řízení vede a rozhodnutí vydává správní orgán všude tam, kde v určité věci dochází k založení, změně, nebo zrušení práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo kde v určité věci posuzuje, zda taková osoba právo má nebo nemá.

Posouzení uplatněného nároku na vrácení přeplatku podle je nepochybně úkonem správního orgánu, který autoritativně deklaruje, zda žadatel právo má nebo ne. Při vyhovění žádosti správní orgán přeplatek bez dalšího vrátí, při nevyhovění žádosti dochází k přímému dotčení práv žadatele, a proto je správní orgán povinen správní rozhodnutí, jímž žádost o vrácení přeplatku zamítá, ve formalizované podobě v souladu se vydat. Nejvyšší správní soud dospěl k totožnému závěru jako krajský soud, že žaloba stěžovatelky proti nezákonnému zásahu správního orgánu, který měl spočívat v nevrácení přeplatku na pojistném, byla podle nepřípustná. Stěžovatelka se mohla nápravy domáhat jiným způsobem, konkrétně žalobou proti nečinnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka odmítla závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu a vytkla jim zejména nesprávné právní posouzení dané věci. Podle jejího přesvědčení soudy věc odmítly pouze z formálních důvodů bez jakýchkoliv věcných argumentů. Je však třeba zdůraznit, že skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména vě ČR a vd. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Posláním Ústavního soudu je tedy zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech.

Na základě ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Nejvyšším správním soudem. Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že obecné soudy v její věci rozhodovaly pouze formálně. Naopak, jak krajský, tak zejména Nejvyšší správní soud důkladně vyložil své argumenty a dostatečně přesvědčivě je odůvodnil. Nelze než na jeho odůvodnění v plném rozsahu odkázat. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu