Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 269/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Praha 6, Španielova 1267, pracoviště Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008 č. j. -103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv, garantovaných , a , 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. , uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. z. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Dne 6. 5. 2008 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2008 č. j. -55 podle § 283 písm. d) tr. ř. za použití § 278 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť neshledal důvody obnovy předpokládané v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Připomněl, že stěžovatelův předchozí návrh na povolení obnovy řízení byl pravomocně zamítnut. Porovnal obsah obou návrhů a dospěl k závěru, že stěžovatel se i nyní domáhá stejného - totiž jiného hodnocení důkazů a skutkového děje, než který byl zjištěn na základě úplného a formálně nezávadného dokazování, aniž by v návrhu uvedl skutečnosti nebo důkazy, které by v době rozhodování o vině nebyly soudům známé. Důvodnými neshledal ani námitky týkající se údajných procesních chyb.

V ústavní stížnosti proti posledně uvedenému rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel rekapituluje průběh řízení a upozorňuje na základní zásady a principy spravedlivého procesu (rovnost zbraní, právo na obhajobu, presumpci neviny). Za porušení těchto ústavních principů označuje neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechu svědka Š., jehož trestní věc byla projednávána odděleně. Za další pochybení označuje to, že soudy nepřihlédly k údajné procesní nepoužitelnosti úkonů provedených v přípravném řízení v době předtím, než bylo znovu zahájeno jeho trestní stíhání.

Po prostudování ústavní stížnosti, napadeného usnesení a obsahu vyžádaného spisového materiálu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy, na nějž je v ústavní stížnosti odkazováno, tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl stěžovatel obviněn z trestného jednání, a to do doby, kdy bylo s konečnou platností rozhodnuto o jeho vině a trestu. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které článek 6 odst. 3 Úmluvy výslovně přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v citovaném článku Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření již pravomocně skončeného trestního řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2005 ve věci Vanyan proti Rusku), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což nebyl tento případ.

Z výše uvedeného ovšem nelze dovodit, že se principy spravedlivého procesu na řízení o povolení obnovy nevztahují. Jejich zdrojem ovšem není článek 6 Úmluvy, ale článek 36 odst. 1 y, který je v porovnání s Úmluvy méně restriktivní, a to v míře odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2008,

sp. zn.

).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. ř.

Novou skutečností ve smyslu výše uvedeného rozhodně nemůže být argument o procesní nepoužitelnosti některých důkazů, údajně provedených před řádným zahájením trestního stíhání stěžovatele. Tento argument mohl stěžovatel uplatnit v rámci své obhajoby v průběhu původního řízení. Ústavní soud znovu opakuje, že zákonnost rozhodnutí o vině a trestu a jemu předcházejícího řízení nelze v řízení o povolení obnovy přezkoumávat. Za splnění dalších zákonných podmínek tak lze učinit jedině na základě jiného mimořádného opravného prostředku, a to stížnosti pro porušení zákona.

Nadto se obecné soudy námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti velmi podrobně zabývaly a náležitě odůvodnily závěr o tom, že návrh stěžovatele neobsahuje žádné nové skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Po zhodnocení dosud provedeného dokazování dospěly rovněž ke shodnému závěru, že tzv. nové skutečnosti, které by mohly vést k povolení obnovy řízení, by nebyly zjištěny ani provedením důkazů, které navrhoval stěžovatel v rámci řízení o povolení obnovy. V této souvislosti nutno zmínit, že v dané trestní věci jde o druhý pokus stěžovatele zvrátit odsuzující rozsudek cestou návrhu na povolení obnovy řízení a domoci se jiného hodnocení důkazů, než jaké bylo učiněno v původním řízení, aniž by v návrzích na povolení obnovy byly uvedeny skutečnosti nebo důkazy, které by v době rozhodování nebyly soudu známé. Jak uvedl stížnostní soud, stěžovatel argumentuje skutečnostmi, které tvořily podstatu jeho obhajoby v původním řízení, a jeho námitky byly důkazy provedenými v nalézacím řízení vyvráceny. I dle názoru Ústavního soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud za této konkrétní situace nevyslechl osoby uváděné stěžovatelem v návrhu. Povinností soudu není provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, musí však odůvodnit, proč tak neučinil. Této povinnosti nalézací soud dostál.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů učiněným v řízení o povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými, je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 41). Ústavní soud ani v této souvislosti nezjistil žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o povolení obnovy opodstatněné. Postupoval proto podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2009

Stanislav Balík

předseda senátu