Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 25/09

Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci návrhu Ing. J. O., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem nám. Míru 9, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2008 č. j. -97, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2006 č. j. -79 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2005 č. j. -63, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2009, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 d (dále jen " "), jakož i článku 6 a článku 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení výše označených ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že "odvolací i dovolací soud odmítly provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění výše peněžité náhrady za poskytnuté plnění", a dále ve skutečnosti, že soud prvního stupně i odvolací soud údajně nesprávně posoudily výpočet výše úroků.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2005 č. j. -63 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované společnosti Advaced Plastics s. r. o. (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 450 000,- Kč (výrok I.). Žalovaná částka představuje rozdíl mezi cenou obvyklou (skutečnou) plnění ze smlouvy ve výši 81 474,- Kč a sjednané úroky v konkrétní výši z dlužné částky 135 973,- Kč za každý den prodlení pro případ odstoupení od smlouvy za dobu od 18. 1. 2001 do 6. 8. 2001. Stěžovatel v žalobě podle svého tvrzení požadoval nikoli celou, ale pouze jím "zaokrouhlenou" částku 450 000,- Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovaným byla uzavřena inominátní smlouva podle ustanovení , obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen " "), podle níž provedl stěžovatel pro žalovanou sjednané revize a školení, za které vyúčtoval dohodnutou cenu. Po prodlení žalované s plněním stěžovatel ve smyslu ustanovení a od smlouvy odstoupil a následně dne 7. 8. 2001 došlo k zániku smlouvy. Dne 10. 8. 2001 byla uhrazena dohodnutá cena. Odstoupením stěžovatele od smlouvy vznikla žalované povinnost vrátit poskytnuté plnění, včetně úroků sjednaných ve smlouvě. Stěžovatel však podle názoru soudu prvního stupně žalované nesprávně "účtoval prodlení" za dobu od 18. 1 do 6. 8. 2001, aniž tato povinnost žalované plnit požadovanou částku představující úrok z prodlení vyplývá z ustanovení . Stěžovatel z tohoto důvodu podle názoru soudu prvního stupně neprokázal právo požadovat po žalované uhrazení úroku podle ustanovení za jím výše uvedenou dobu.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 10. 2006 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 409 247,- Kč, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit stěžovateli 40 753,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatel nemá nárok na zaplacení sjednaného úroku pro případ odstoupení od smlouvy za dobu před odstoupením od smlouvy, protože žalovaná nebyla v této době s vrácením poskytnutého plnění v prodlení. Neztotožnil se však již s jeho závěrem, že žalovaná zaplacením částky 81 474,- Kč zcela splnila povinnost vůči stěžovateli ve smyslu ustanovení věta první . Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval i výší a způsobem výpočtu poskytnuté peněžité náhrady, a v této souvislosti dovodil, že peněžitá náhrada, jako ekonomická protihodnota toho, co již nemůže být vydáno, musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení, a v této souvislosti provedl sám výpočet této částky na základě přílohy k faktuře obsahující výpočet ceny za stěžovatelem poskytnuté plnění dle cenových relací obvyklých v daném místě a čase.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2008 č. j. -97 jako nepřípustné odmítnuto [ , věta první a ].

Dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, proto posuzoval přípustnost dovolání u každého z těchto nároků zvlášť, a dospěl k závěru, že v případě nedoplatku ve výši 13 746,- Kč není dovolání přípustné [ ]. Ve zbývající částce posoudil dovolací soud přípustnost dovolání podle ustanovení ve spojení s ustanovením , a dospěl ke stejnému závěru, byť z jiného důvodu - právní otázky řešené v napadeném výroku odvolacího soudu totiž podle jeho názoru nemají pro rozhodování soudů zásadní význam. Současně dovolací soud neshledal žádné pochybení odvolacího soudu při výkladu a aplikaci ustanovení na soudem zjištěný skutkový stav věci.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele směřujících k porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v průběhu celého řízení před soudy všech stupňů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel v návrhu především polemizuje s právními závěry soudů a nesouhlasí s jejich interpretací a aplikací ustanovení ve vztahu k ujednání o úroku z dlužné částky za každý den prodlení v případě odstoupení jedné ze smluvních stran od smlouvy. Stěžovatel také tvrdí, že soudy porušily principy spravedlivého procesu, pokud odmítly (včetně soudu dovolacího) provést jím navržený důkaz znaleckým posudkem k otázce "skutečné výše peněžité náhrady za poskytnuté plnění."

K posledně uvedené námitce lze s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu uvést, že obecné soudy nejsou v zásadě povinny provést všechny účastníky řízení navržené důkazy; pokud však jejich provedení odmítnou, musí v odůvodnění svého rozhodnutí tento postup náležitě odůvodnit; v opačném případě zatíží své rozhodování porušením procesních práv účastníků řízení.

Návrh na provedení výše uvedeného důkazu odmítl soud prvního stupně. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 8. 11. 2005 č. j. -63 však označený soud vyložil, z jakého důvodu by případné provedení stěžovatelem navrženého důkazu bylo, s ohledem na dosud zjištěný skutkový stav, pro rozhodování projednávané věci nadbytečné. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně, či ve věci rozhodující soudy porušily jeho procesní práva, což by dokonce svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti.

K otázce interpretace a aplikace "jednoduchého práva" Ústavní soud opakovaně zastává názor, že k přezkumu jejich správnosti v konkrétní věci není povolán a může tak v zásadě činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůrazňuje, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva nebo svobody" (viz shodně nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 235, dostupný též na http://nalus.usoud.cz).

Se zřetelem na výše uvedené obecné principy Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého práva" nepostačuje k závěru o porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y (resp. Úmluvy). K porušení některého ústavně zaručeného práva by mohlo dojít jen v těch případech, kdy by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy (shodně viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Výklad ve sporu aplikovaného ustanovení nevybočuje z mezí ústavnosti. Ustanovení určuje, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy ani jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po skončení smlouvy (odst. 1 citovaného ustanovení).

Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu