Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1898/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2008 č. j. -554, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v jeho trestní věci, neboť jimi měla být porušena zásada potrestání jen na základě zákona ve smyslu článku 39 základních práv a svobod (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces dle článku 36 , jehož součást tvoří povinnost řádného hodnocení důkazů a respektování principu in dubio pro reo.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. se podává, že tamní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2008 č. j. -514 uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženého na zkušební dobu čtyř roků.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 5. 2008 č. j. -554 odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, se soustřeďuje k polemice se závěrem obecných soudů, dle kterého měl společně s rovněž odsouzenou M. R. uvést poškozeného T. D. v omyl; tento závěr považuje stěžovatel za extrémní. Uvádí, že nebyl nikdy přítomen jednání mezi M. R. a poškozeným a neměl vědomost o tom, jaká tvrzení týkající se koupě či zástavy jednáním dotčené nemovitosti jmenovaná poškozenému předkládala. I kdyby však byl poškozený ujišťován, že své nemovitosti dává do zástavy namísto k prodeji, je stěžovatel názoru, že se příčí běžné životní zkušenosti, aby mu důsledky provedené dispozice s jeho majetkem nebyly zřejmé, neboť podepsal smlouvu nazvanou jako kupní, čestné prohlášení o předání a vyklizení domu a rovněž byl nezávislou osobou (majitelem realitní kanceláře) o právních účincích svého jednání informován; proto nelze pominout ani otázku způsobilosti poškozeného být oklamán (srov. nález

). Stěžovatel míní, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost (srov. nález

), a dodává, že není přípustné, aby v právním státě prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti splněny.

Ústavní soud je podle České republiky (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( ) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele i M. R., jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení otázky, zda byl poškozený uveden v omyl a zda se tak (s ohledem na okolnosti případu) vůbec stát mohlo, nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Jan Musil

předseda senátu