Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 300/09

Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti A. d. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Konstantinova 46, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 28. 11. 2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. ze dne 14. 5. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, z důvodů v ní obsáhle rozvedených, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručovaných , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení a y ČR.

Jak je patrno z napadených rozhodnutí i obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 21. 10. 2008, byla rozsudkem soudu I. stupně shora označeným zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že "práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z článku VII. odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, uzavřené mezi M. E. L. a Z. H. L., v souvislosti s 24 uměleckými předměty (v žalobě označenými) jsou platná a účinná vůči žalovanému" a dále byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalovanému vydat muy v žalobě označené - dohody o vydání věcí, které byly uzavřeny žalovaným jako oprávněným a příslušnými povinnými osobami v restitučním řízení podle , o mimosoudních rehabilitacích. Žaloba stěžovatele byla soudem I. stupně zamítnuta s odvoláním na konstantní judikaturu soudů v podstatě s odůvodněním, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem stěžovatele a pokud jde o zamítnutí žaloby na vydání listin, pak s odůvodněním, že právo na vydání předmětných dokumentů neplyne stěžovateli z žádné smlouvy, která by byla uzavřena mezi účastníky nebo jejich právními předchůdci, žalovaný se k této povinnosti také nikdy nezavázal. Odvolací soud pak shora označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když se zcela ztotožnil, s poukazem na soudní judikaturu naléhavého právního zájmu se týkající, se závěry soudu I. stupně stejně jako s jeho závěry o tom, že žalovaný nemá žádnou povinnost, vyplývající ať již ze smlouvy nebo z právního předpisu, vydat stěžovateli požadované doklady. Dovolání stěžovatele, které tento proti rozsudku odvolacího soudu podal, bylo pak dne 21. 10. 2008 usnesením sp. zn. odmítnuto jako nepřípustné podle a , když dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě bylo možno přípustnost dovolání posuzovat jen podle ustanovení ; přitom z obsahu soudního spisu ani z dovolání stěžovatele ani z vlastních poznatků soudu nevyplývalo, že by odvolací soud v daném případě řešil svým rozsudkem některou právní otázku, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo soudem dovolacím a nešlo ani o právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, jež by byla dovolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4. tohoto ustanovení byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně jeho práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 9. 2. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Pavel Holländer

soudce zpravodaj