Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1032/07

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Ch. P., 2. K. R. a 3. J. B., všech zastoupených Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí 56, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. , výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007 č. j. -308, obsaženému v odstavci prvním (vyjma části vymezené slovy: "stejně jako ve výroku III. o soudním poplatku") a odstavci třetím, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007 č. j. -347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 16. 4. 2007, doplněnou podáním ze dne 18. 3. 2008, napadli stěžovatelé shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a s tvrzením, že porušují jejich práva zakotvená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhali jejich zrušení.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozhodnutí, jak je vymezeno v záhlaví, rozhodl mimo jiné tak, že žalovaná A. D. je povinna uzavřít se žalobkyní Mgr. I. P. dohodu o vydání konkrétních nemovitostí v k. ú. Praha-město. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, které však bylo odmítnuto jako podané osobami neoprávněnými [ (dále jen " ")]; rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované uzavřít předmětnou dohodu s žalobkyní pak bylo potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání stěžovatelé (a také žalovaná), avšak Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné poté, co dospěl k závěru, že jeho přípustnost není dána ani na základě ustanovení a odst. 3

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že obecné soudy vycházely z chybného závěru, jenž byl obsažen v odůvodnění dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 č. j. -176, a který měly nesprávně chápat jako závazný právní názor (pozn.: tímto rozsudkem byl k dovolání Mgr. I. P. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002 č. j. -133 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. -157, jimiž byla zamítnuta žaloba Mgr. I. P. a stěžovatelů proti žalované A. D. na uzavření předmětné dohody, zrušen, a to pouze ve vztahu mezi Mgr. I. P. a A. D., a v tomto rozsahu byla věc vrácenu soudu prvního stupně). Uvedený právní názor měl spočívat v tom, že úspěšná zůstala pouze Mgr. I. P., protože se na ni vztahuje ustanovení poslední věty , o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé v návaznosti na to napadají názor Městského soudu v Praze, který v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, že pro ně spor pravomocně skončil, neboť proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. -157 nepodali dovolání. Nejvyšší soud měl dle jejich názoru věc přezkoumat ve vztahu mezi všemi žalobci a žalovanou, a to na základě ustanovení , přičemž jeho argumentace výše citovaným ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích je nesprávná, neboť Mgr. I. P. je stejně jako oni pouhým dědicem po oprávněné osobě - zemřelém Ing. S. P. V této souvislosti namítají, že obecné soudy neprovedly jimi navržený důkaz dědickým spisem. Proti zmíněnému zrušujícímu rozsudku dovolacího soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek, a tudíž se stěžovatelé - dle svých slov - nemohli nijak bránit. V doplnění ústavní stížnosti, jež se týkala v záhlaví označeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatelé v podstatě zopakovali svou argumentaci, jak je uvedena shora, a namítli, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval ustanovení , pokud jejich dovolání shledal nepřípustným.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Úvodem možno poznamenat, že z ústavní stížnosti ani z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 není patrno, proč nyní stěžovatelé podávají ústavní stížnost, jestliže v době, kdy řízení o jejich žalobě bylo pravomocně skončeno v jejich neprospěch již zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. -157, se proti tomu nijak nebránili (ať již cestou dovolání či přímo ústavní stížnosti), resp. že by "spoléhali" na dovolání podané Mgr. I. P., která byla v řízení zastoupena jiným advokátem.

Jako podstatné se Ústavnímu soudu jeví především to, že ve vztahu ke stěžovatelům bylo celé řízení ukončeno nejpozději (k tomu viz níže) citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 č. j. -176, který (výslovně) zrušil rozsudek jak odvolacího, tak nalézacího soudu ve vztahu Mgr. I. P. - A. D. a toliko v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně. Bez ohledu na to, zda uvedený postup dovolacího soudu byl zákonný, či nikoliv, nelze než souhlasit s následným postupem nalézacího soudu, který poté rozhodoval pouze o právech Mgr. I. P., a s názorem odvolacího soudu, že soudní řízení ve vztahu ke stěžovatelům již bylo pravomocně ukončeno a že je tudíž nelze považovat za účastníky řízení, resp. za osoby oprávněné k podání odvolání. Jinými slovy řečeno, pokud snad v daném soudním řízení došlo k pochybení, stalo se tak v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 (ostatně sami stěžovatelé toto pochybení Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti vytýkají), přičemž následný postup obecných soudů je jen jeho důsledkem. S ohledem na výše uvedené měli stěžovatelé povinnost svou ústavní stížnost podat proti zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo ve vztahu k nim řízení ukončeno (a to v zákonem stanovené lhůtě, kterážto již zjevně uplynula). K tomu zbývá dodat, že pokud by názor stěžovatelů, že dovolání tehdy podané Mgr. I. P. platilo i pro ně, resp. že dovolací soud měl "věc přezkoumat v rozsahu a vztahu mezi všemi žalobci a žalovanou" [ a ], nebyl správný, pak by samozřejmě řízení ve vztahu k nim bylo ukončeno již "prvním" rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu