Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
61828.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1180/07
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. února 2009
sp. zn. I. ÚS 1180/07
ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006 , kterým byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalované H. V. o zaplacení peněžité částky změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 13 C 250/2005 ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá.
VýrokRozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006 se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobo d domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006 , kterým byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalované H. V. o zaplacení částky 19 638 Kč změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 13 C 250/2005 ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá.
Stěžovatel se uvedené částky domáhal jako vlastník domu, ve kterém žalovaná užívá byt a platí regulované nájemné. S odvoláním na to, že předpisy určující výši nájemného byly jako protiústavní zrušeny, požadoval stěžovatel placení tzv. ekonomického nájemného; za dobu od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 žádal zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a ekonomickým nájemným ve výši 3 273 Kč měsíčně.
Soud prvního stupně mu shora citovaným rozsudkem částečně vyhověl, když uvedl, že pro daný případ je adekvátní (s ohledem na osobní poměry žalované) přiznat stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení částku 1 000 Kč měsíčně, tedy za dané období celkem 6 000 Kč. Co do zbytku byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozhodl výše uvedeným způsobem, tedy že se i ve vyhovujícím výroku žaloba zamítá. V odůvodnění citoval některé pasáže z nálezů Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
a
sp. zn. I. ÚS 489/05
(oba viz níže); uvedl, že z jejich obsahu prý jednoznačně vyplývá, že soudy mají sice rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. do budoucna. Není proto možné, aby soudy určovaly či zvyšovaly původně regulované nájemné zpětně tak, jak požadoval stěžovatel. V další části odůvodnění soud rozvedl, proč se mu za dané situace nejevilo smysluplné, resp. vůbec možné, aby stěžovatele poučoval o případné změně žalobního petitu.
II.
Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti v zásadě pouze ocitoval některé pasáže z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 489/05
(viz níže). Domnívá se, že na rozdíl od soudu prvního stupně se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku opírá o z kontextu vytržený závěr Ústavního soudu uvedený v daném nálezu, a proto požaduje jeho zrušení.
III.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na svůj napadený rozsudek. K otázce upuštění od ústního jednání se nijak nevyjádřil. Jelikož byl ve výzvě Ústavního soudu poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas presumovat.
Vedlejší účastnice H. V. se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdala.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
ze dne 28. února 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 , čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobo d a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění citovaného nálezu také mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl - aby nenahrazoval poslání soudů obecných - avšak zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
V nálezu
sp. zn. II. ÚS 93/05
ze dne 8. června 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118) Ústavní soud mimo jiné uvedl, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb. , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006; v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
V nálezu
sp. zn. I. ÚS 489/05
ze dne 6. dubna 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) pak Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Je tedy nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu.
V daném případě stěžovatel podal žalobu dne 7. 9. 2005 doručenou soudu 14. 9. 2005 (jak Ústavní soud ověřil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 250/2005 ), kterou se domáhal zvýšení nájemného za dobu od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004.
S ohledem na výše konstatované závěry Ústavního soudu je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze v tomto směru nepochybil, pokud z uvedeného důvodu stěžovatelově žalobě nevyhověl, jelikož stěžovatel zjevně požadoval zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a tzv. ekonomickým nájemným za dobu minulou před podáním žaloby.
Ústavní soud však nemohl - se zřetelem ke všem okolnostem zkoumaného případu - akceptovat závěr odvolacího soudu, který dovodil, že se mu nejevilo smysluplné, aby poučoval žalobce, že může s ohledem na přijatý nález Ústavního soudu změnit v odvolacím řízení žalobní petit, neboť i když ke změně návrhu může dojít i v řízení odvolacím, není prý v tomto řízení přípustná změna, jíž by žalobce uplatňoval nový nárok.
Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 21/96
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález
sp. zn. Pl. ÚS 19/98
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil i k ústavně konformní interpretaci § 5 , § 43 odst. 1 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu . V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 22/03
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51) tak např. uvedl, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Poučovací povinnost sice nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, ale z rámce procesního poučení nevybočuje, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění § 79 odst. 1 občanského soudního řádu , ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.
Ač se uvedená pasáž týká poučení o tom, koho je možné žalovat, podle přesvědčení Ústavního soudu lze obdobně argumentovat i ve vztahu ke změně žalobního petitu, která by se týkala časového období, za které může být žaloba podána. V kontextu posuzované věci Ústavní soud např. v nálezu
sp. zn. I. ÚS 489/05
(viz výše) vymezil speciální rámec pro aplikaci § 5 občanského soudního řádu , jestliže uvedl, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu .
Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
ze dne 28. února 2006 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a nálezu
sp. zn. I. ÚS 489/05
ze dne 6. dubna 2006 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretovat pohledem čl. 36 Listin y tak, aby obecné soudy poskytly reálnou ochranu subjektivním právům účastníků řízení. V daném případě se tedy Ústavnímu soudu jeví namístě poučit stěžovatele - žalobce v řízení před obecnými soudy - o možnosti změny žalobního návrhu ve výše uvedeném směru.
Na tomto závěru nemůže nic změnit již shora (částečně) citovaný názor odvolacího soudu obsažený v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, že ve věci by se - pokud by byl stěžovatel poučen o možnosti změny petitu - jednalo o nový návrh a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť řízení by si prý vyžádalo jiné a obsáhlejší dokazování. K tomu městský soud sofistikovaně argumentuje ve dvou odstavcích odůvodnění napadeného rozsudku.
Z hlediska základního práva stěžovatele na spravedlivý proces však tyto závěry zcela přesvědčivé nejsou.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ve zkoumané věci se vyskytlo několik zvláštních okolností, které vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nespravedlivé a ve výsledku pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdé trvat na zvolené interpretaci procesních předpisů, která by snad v jiném, obvyklejším řízení mohla obstát. Ústavnímu soudu se nejeví, že by se ve věci po příslušné změně petitu jednalo o naprosto nový návrh a že by výsledky dosavadního řízení vůbec nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, ani že by si řízení vyžádalo zcela jiné a mnohem obsáhlejší dokazování. Tak by tomu nepochybně bylo v případě, kdyby byla podstata sporu zcela jiná a základ žaloby by se opíral o zjištění neporovnatelná s původním řízením. Zejména je však nutno zdůraznit, že shora byla podrobně popsána specifická situace, která se v oblasti regulovaného nájemného vytvořila, a byly citovány některé z nálezů, kterými zatím na tuto situaci reagoval Ústavní soud. Bez dalšího je zřejmé, že nelze klást na stěžovatele větší nároky než na orgány veřejné moci, které na vzniku a existenci Ústavním soudem konstatovaného protiústavního stavu přinejmenším buď participovaly (orgány moci zákonodárné a výkonné), nebo kterým dlouho nebylo jasné, jak takové případy řešit (orgány moci soudní); to by vlastně znamenalo ex post konstruovat - za pomoci formalisticky úzkostlivého lpění na procesní čistotě - důvody pro zamítnutí žaloby, a předkládat tak stěžovateli postupy, které však již v daném ukončeném řízení fakticky použít nemůže. Stěžovatel tento stav nezavinil a nelze mu klást k tíži, že v době podání své žaloby neformuloval její petit způsobem, jenž se nyní jeví odpovídajícím současné judikatuře soudů.
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení uvedeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.