Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 241/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Strany občanské sebeobrany S.O.S Praha, se sídlem Praha 1, Loretánské náměstí 2/108, zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2008, čj. - 38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o neplatnosti voleb kandidátů do Senátu Parlamentu České republiky (dále "").

Stěžovatelka se cítí být poškozena tím, že, na rozdíl od jiných politických stran, není žádnou formou financována státem. Tvrdí, že financováním politických stran před volbami a během nich je hrubě porušován ústavní a zákonný princip rovné a svobodné demokratické soutěže politických stran a volební zákony. Dochází tak k ovlivnění výsledku voleb a volebního hlasování, což je v rozporu s principem svobodného a otevřeného procesu utváření názorů voličů a rovněž se , o sdružování v politických stranách a hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), a se , o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Státní příspěvky některých politických stran výrazně převažují nad jejich financováním ze soukromých zdrojů, což stěžovatelku přímo poškozuje. Míra financování politických stran tak překročila generální hranici, danou d (dále jen ""), podle něhož jsou politické strany a hnutí odděleny od státu. Stěžovatelka poukázala na pasáže z publikace Financování politických stran státem - poznámky k českému modelu od Jana Outlého - a odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D., k nálezu pléna Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 19. ledna 2003.

Označeným usnesením byla tedy porušena její základní práva, zakotvená v a 4, , a y, , , , a 2, , y. Proto navrhla vedle zrušení napadeného rozhodnutí i přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

II.

Z podané ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 6. listopadu 2008 k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na určení neplatnosti voleb kandidátů do Senátu Z. S., M. Š. a T. K. Její návrh byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2008, čj. - 38, zamítnut.

III.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud při ní nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud tak může zasáhnout pouze v situaci, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Ve světle výše uvedených principů se Ústavní soud zabýval argumenty stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem financování politických stran státem. Protože přezkum Ústavního soudu je omezen petitem podané ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud otázkou financování politických stran blíže zabývat, neboť napadené usnesení tuto otázku věcně neřešilo. Ústavní soud tedy přezkoumal předmětné rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelky, přičemž takový zásah neshledal. Stejné argumenty, jako v ústavní stížnosti, stěžovatelka uplatnila i v rámci řízení o neplatnosti volby kandidátů u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud důkladně zkoumal jak zákonnost napadené volby, tak i důvodnost návrhu stěžovatelky a v odůvodnění napadeného usnesení se se všemi argumenty stěžovatelky obsáhle vypořádal. Odkázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu v odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud za ústavněprávně konformní. Napadené usnesení nebylo důsledkem svévole ani extrémní interpretace tak, že by vybočovalo z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, za jakých podmínek by jí bylo možno státní příspěvek poskytnout a z jakých důvodů jí nenáleží. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy nelze, z hlediska ústavněprávního, nic vytknout.

K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů jejího právního zastoupení, pak Ústavní soud konstatuje, že rozhodnout o tom, že náklady na zastoupení stěžovatelky zcela nebo zčásti zaplatí stát, lze jen v situaci, kdy ústavní stížnost nebyla odmítnuta ( ). Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu také neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu . Ústavní soud tedy podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal.

Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným usnesením k porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, nedošlo, byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta, podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu