Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 26/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PPS SYSTÉM, s. r. o., IČ: 252 18 476, se sídlem Hálkova 1630/8, 120 00 Praha 2-Nové Město, zastoupené Mgr. Marií Látalovou, advokátkou AK HRABA & CONSORTES, v. o. s, se sídlem Kamlerova 795, 251 01 Říčany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2009, č. j. -59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Je přesvědčena, že napadeným rozsudkem došlo k porušení základních principů právního státu a porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že při podání správní žaloby opomněla zaplatit soudní poplatek. Krajským soudem v Plzni byla vyzvána k jeho zaplacení ve lhůtě 1 týdne od doručení výzvy. Tato výzva jí byla doručena dne 23. 7. 2008, soudní poplatek zaplatila poštovní poukázkou dne 11. 8. 2008, kdy jí současně bylo doručeno usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Proti tomuto rozhodnutí podala kasační stížnost. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Podle názoru stěžovatelky je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozporu s hmotněprávní úpravou placení soudních poplatků. Vyslovuje názor, že je třeba vycházet z ustanovení , o správě daní a poplatků, podle kterého za den platby v hotovosti v české měně se považuje den, kdy banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo držitel poštovní licence hotovost převzala anebo ji přijal pracovník správce daně. Názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v napadeném rozsudku, podle kterého je dnem zaplacení soudního poplatku až den připsání zaplacené částky na účet soudu, považuje za rozporný s uvedenou právní úpravou. Z toho dovozuje porušení základních principů právního státu tak, jak jsou definovány v článku 2 odst. 3 y a v a 3 d (dále jen " "). Názor Nejvyššího správní soudu pak dále považuje za nepřiměřeně restriktivní a formalistický, a proto v rozporu s právem na spravedlivý proces podle článku 36 y.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z toho, co bylo stěžovatelkou vylíčeno o stavu a výsledku jejího soudního řízení správního, je očividné, že v kontextu ústavněprávním nemůže jít o nic jiného, než o garance článku 36 odst. 1 y, podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno jde o to, zda stěžovatelce nebyl odepřen přístup k soudu, resp. zda zastavení řízení o podané žalobě bylo vskutku důsledkem toho, že stěžovatelka nedodržela "stanovený postup", anebo podmínky pro zastavení řízení naopak dány nebyly. Argument stěžovatelky o porušení základních principů právního státu v řízení je naopak zcela nepřípadný, a to na prvý pohled.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu y se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda Nejvyšším správním soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Výše vymezený procesní kontext splnění těchto podmínek nenasvědčuje; výhrady stěžovatelky jsou především (podústavní) procesualistickou polemikou s obecným soudem, a jestliže soud své rozhodnutí náležitě a racionálně odůvodnil, o rozhodnutí "svévolném" být řeč nemůže, což je pro ústavněprávní přezkum významným východiskem.

Platí, že pro naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu). Zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. V usnesení ze dne 7. 12. 2006,

sp. zn.

, vyslovil Ústavní soud názor, že "...i když ke splnění lhůty k odvolání ... by bylo dostačující tento den učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit ( obč. soudního řádu), povinnost vzniklá stěžovateli podáním odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, tj. zaplatit poplatek dle , ve znění pozdějších předpisů, měla být splněna ve lhůtě, vyplývající z citovaného zákona o soudních poplatcích, přičemž při platbě prostřednictvím pošty či peněžního u je taková povinnost splněna dnem, kdy předepsaná částka je připsána na účet oprávněného ( per analogiam)". S tím je právní názor Nejvyššího správního soudu, byť v souzené věci nešlo o odvolání, ale o podání správní žaloby, evidentně souladný.

Z řečeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu, jak byly jeho podmínky shora vyloženy, zde nejde, resp. nelze jej spolehlivě dovodit.

Je proto na místě závěr, že zastavení řízení s protiústavním odepřením přístupu stěžovatelky k soudu ztotožnitelné není. Stížnosti stěžovatelky, jež vychází z předpokladu opaku, tudíž nebylo možné vyhovět, a Ústavní soud ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle v senátě bez ústního jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu