Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 185/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 10. 2008, čj. - 446, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, v části výroku II., týkajícího se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a řízení odvolacího. Stěžovatel uvedl, že mu nebylo, s odkazem na ustanovení , přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, i když byl ve sporu v plném rozsahu úspěšný. Podle jeho názoru je možno podle tohoto ustanovení postupovat tehdy, jsou-li zde důvody hodné zvláštního zřetele. Dále poukázal na to, že od počátku řízení namítal nedostatek vlastní pasivní legitimace ve sporu. Odvolací soud postupoval, při aplikaci , v rozporu s právem na spravedlivé řízení, které zakotvuje Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a a d. Dále byl porušen i a y ČR.

Stěžovatel dále uvedl, že pokud odvolací soud, pouze jednoinstančně, rozhodoval o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení na základě vlastní úvahy, a nikoliv provedených důkazů, postupoval v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivé řízení, protože věc nově právně hodnotil a stěžovateli neumožnil se k uvedenému vyjádřit a případně navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Věc pravomocně rozhodl, aniž by stěžovateli umožnil použití opravného prostředku. Zmíněný postup odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení i se zásadou projednací. K rozhodnutí došlo bez provedení dokazování, pouze na základě volné úvahy, podle stěžovatele nesprávné, nemající podklad v provedeném dokazování.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích byl zčásti změněn, zčásti potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 3. 2008, čj. - 375, vydaný v řízení o zaplacení 3,378.750,- Kč s přísl. Okresní soud totiž uložil žalovaným - V. R. i J. R. - zaplatit společně a nerozdílně žalobci, společnosti Tritón Pardubice, spol. s r. o., částku 3,378.750,- Kč s úroky z prodlení, a náklady řízení ve výši 605.321,30 Kč. Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s úrokem z prodlení a část přisouzeného úroku z prodlení zamítl. Žalobu proti žalovanému - stěžovateli zamítl. Pokud jde o náklady řízení, pak uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 605.321,30 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 127.205,- Kč. Soud dále stanovil, že žalobce a stěžovatel nemají proti sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.

Předmětem sporu v dané věci bylo zaplacení shora uvedené částky, kterou žalobce požadoval po žalovaných z toho titulu, že tuto částku zaplatil žalované za pozemky, které na něj neplatně převedla. Tyto pozemky získala žalovaná převodem od JUDr. K. Š., kterého při uzavírání kupní smlouvy zastupoval stěžovatel, na základě neplatné plné moci. Proto byla, rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, předmětná kupní smlouva posouzena jako neplatná a bylo pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je JUDr. K. Š., který byl na základě toho zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí.

O nákladech řízení ohledně stěžovatele rozhodl odvolací soud podle a 2 a , za použití . Uvedl, že i když byl stěžovatel v řízení zcela úspěšný a měl by tudíž právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl zcela výjimečně aplikovat ustanovení a stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvody k takovému postupu shledal v okolnostech případu. Ačkoliv stěžovatel nebyl pasivně legitimován v této věci, ke vzniku sporu velmi významně přispěl svým aktivním jednáním, když při uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a JUDr. K. Š. vystupoval jako zástupce prodávajícího na základě neplatné plné moci a tyto transakce měly sloužit k vyrovnání jeho finančních a závazkových vztahů s JUDr. K. Š.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nesprávně postupoval podle , pouze na základě volné úvahy, která nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a trvá na tom, že jako úspěšnému ve věci mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy

sp. zn.

,

). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle y. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu procesněprávních ustanovení, což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené výrazné vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní povahy problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vzhledem k výše uvedeným argumentům dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval v souladu s ustanovením . Nevybočil ze standardního výkladu předmětného ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení sice stručně, avšak dostatečně věcně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu