Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 187/09

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. Š., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem Praha 4, Antala Staška 38, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), a to zejména právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu, právo na zákonného soudce, právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů, jakož i právo na osobní svobodu a rovnost před zákonem.

K porušení (respektive porušování) těchto základních subjektivních práv stěžovatele dochází následujícím způsobem.

Stěžovatel byl soudem prvního stupně již třikrát - společně s dalšími obžalovanými - zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr.z.") a podle ustanovení § 255 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) tr.z. ve znění účinném k 31. 12. 1997. Všechny zprošťující rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 byly zatím Městským soudem v Praze zrušeny a věc je opakovaně vracena soudu prvního stupně s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl. Posledním zrušujícím - a napadeným - usnesením druhostupňového soudu bylo též nařízeno, aby věc byla u soudu prvního stupně projednána v jiném složení senátu. Protože proti usnesení Městského soudu v Praze není další řádný opravný prostředek přípustný, stěžovatel se domnívá, že jsou v jeho případě naplněny podmínky podání ústavní stížnosti, neboť vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Má za to, že ústavní stížnost byla přípustná již proti předchozím zrušujícím usnesením Městského soudu v Praze. Přesto stěžovatel přistoupil k podání ústavní stížnosti až nyní, kdy se podle jeho názoru stalo porušení jeho ústavních práv naprosto zjevným.

II.

Ústavní soud - předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "). To se týká podmínek ustanovení tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Podle ustanovení v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle písm. d) y přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,

sp. zn.

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice ( y); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Obvodní soud pro Prahu 1), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Obvodní soud pro Prahu 1. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatel případně využít další opravné prostředky v rámci obecného soudnictví, kupříkladu odvolání nebo dovolání. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát až tehdy, kdy stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelovy věci orgán jiný.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [ ] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2009

Vojen Güttler

soudce zpravodaj