Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2646/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. ze dne 31. 7. 2008, a proti usnesení orgánu Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ČTS: PSP-496/TČ-2008-92 ze dne 8. 2. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 24. 10. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") kladené. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených usnesení městského soudu a usnesení policejního orgánu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména a d (dále jen " "). Toto porušení spatřuje především v tom, že - podle jeho názoru - nebyly dány podmínky uložení pokuty podle ustanovení § 66 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr.ř."). Stěžovatel považuje za absurdní stanovisko soudu (a policejního orgánu), že byl povinen osobně se dostavit k podání vysvětlení a teprve pak měl právo trvat na přítomnosti advokáta. Uvádí, že se nezdráhá podat v předmětné věci vysvětlení, avšak trvá na svém právu, aby při tomto úkonu byl přítomen jeho právní zástupce. Ohrazuje se také proti tvrzení, že by s policejním orgánem řádně nespolupracoval. S tvrzením vyšetřovatele, že nepřebral v prosinci 2007 poštovní zásilku nesouhlasí, což namítal již ve stížnosti adresované Městskému soudu v Praze. Jestliže se v minulosti nemohl k podání vysvětlení dostavit, řádně se policejnímu orgánu omluvil a požádal o učení určení nového termínu k podání vysvětlení. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že uložení pořádkové pokuty je jedním z krajních prostředků udržení autority orgánů činných v trestním řízení. Rozhodne-li se tedy policejní orgán pořádkovou pokutu uložit, musí mít jednoznačně prokázáno, že k uložení pořádkové pokuty jsou dány podmínky reflektující tvrdost této sankce.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený policejním orgánem sp. zn. ČTS: PSP-496/TČ-2008 a spis vedený Městským soudem v Praze sp. zn. . Z tohoto spisového materiálu (jakož i z ústavní stížnosti samé) zjistil, že stěžovatel byl Policií České republiky, v rámci šetření ve věci podezření z pojistného podvodu podle ustanovení § 250a odst. 1, 2 a 5 zákona č. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z.") a daňového úniku podle ustanovení § 148 odst. 1 a 4 tr. z. opakovaně žádá o podání vysvětlení v souladu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. Protože se k podání vysvětlení zásadně nedostavoval, s policií ani jinak nespolupracoval a pokus o předvedení byl neúspěšný, přistoupil dne 9. 1. 2008 policejní orgán k uložení první pořádkové pokuty v souladu s § 66 tr. ř. (pozn.: o tom bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ČTS: PSP-4135/OHK-2-2006). Proti uložení této pořádkové pokuty podal stěžovatel v souladu s ustanovením § 141 a násl. tr. ř. stížnost, která však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. , ve znění opravného usnesení sp. zn. ze dne 31. 7. 2008, zamítnuta. Stěžovatel napadl citované usnesení ústavní stížností, která byla následně usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2008 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V souladu se svoji ustálenou judikaturou - v právě citovaném usnesení příkladmo uvedenou - Ústavní soud (tehdy) uvedl, že při aplikaci pořádkové pokuty je nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž plyne, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je obecně způsobilé zasáhnout do základních subjektivních práv (svobod) účastníků řízení. I přesto však podle tehdejších závěrů Ústavního soudu není procesně (podústavně) neudržitelné, jestliže policejní orgán při rozhodování o uložení pořádkové pokuty přihlížel k tomu, jak s ním stěžovatel v minulosti spolupracoval.

Dne 8. 2. 2008 uložil policejní orgán stěžovateli (napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP 496/TČ-2008-92) další pořádkovou pokutu. K tomuto kroku přistoupil poté, co se stěžovatel k podání vysvětlení opětovně nedostavoval a pokus o jeho předvedení podle ustanovení § 90 tr. ř. se nezdařil; to učinil tehdy, kdy se stěžovatel naposledy omluvil způsobem nedostatečným, toliko s poukazem na zaneprázdněnost advokáta. Stížnost podaná stěžovatelem proti citovanému usnesení policejního orgánu byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. , v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Stěžovatel tedy využívá právě projednávanou ústavní stížnost, aby namítal protiústavnost i tohoto dalšího nového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. , jakož i usnesení policejního orgánu ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP 496/TČ-2008-92, o uložení pořádkové pokuty.

III.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu i vyžádaný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost rozhodnutá dne 18. 12. 2008 pod

sp. zn.

a právě projednávaná ústavní stížnost napadají v podstatě stejný postup policejního orgánu, který týž uplatnil vůči stěžovateli, resp. podrobný myšlenkový algoritmus, na základě něhož Městský soud v Praze stížnosti stěžovatele v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Proto i obě ústavní stížnosti (resp. námitky v nich uvedené) jsou z velké části obsahově prakticky totožné (viz strana 1 - 4 ústavních stížností). Jediný výraznější rozdíl je v tom, že v právě projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nově uvádí, že se městský soud s jeho námitkami prokazujícími jeho dostatečnou součinnost s policejním orgánem, řádně nezabýval.

Nicméně, s přihlédnutím k zásadní podobnosti obou ústavních stížností, nepovažuje Ústavní soud za potřebné znovu opakovat to, co již bylo správně konstatováno v usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2008. Proto na ně z důvodu stručnosti odkazuje.

Pokud se týká výtky stěžovatele, že se městský soud jeho námitkami řádně nezabýval, neshledal Ústavní soud toto tvrzení důvodným. V nynější ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. , Městský soud v Praze vycházel z toho, že v souladu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. byl stěžovatel povinen výzvě policejního orgánu vyhovět. Městský soud dovodil, že stěžovateli nebránily žádné závažné osobní překážky ve splnění povinnosti dostavit se k policejnímu orgánu; ta okolnost, že u podání vysvětlení nemohl být přítomen stěžovatelův právní zástupce, byť z důvodů plnění neodkladných pracovních povinností, výše uvedenou osobní překážku na straně stěžovatele nepředstavuje. S tímto názorem Městského soudu v Praze Ústavní soud zcela souhlasí. Stěžovatel byl povinen výzvě Policie České republiky, v rámci jejího šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu (§ 250a odst. 1, 2 a 5 tr. z.) a daňového úniku (§ 148 odst. 1, 4 tr. z.), vyhovět. Podle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. totiž platí, že policejní orgán je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zvlášť závažném trestném činu je osoba povinna této výzvě vyhovět (dokonce) ihned, což je právě případ stěžovatele (§ 41 odst. 1, § 62 tr. ř.) Není tedy v rozporu ani se zákonností ani s ústavností, jestliže městský soud konstatoval, stejně jako policejní orgán, že stěžovatel byl povinen se k podání vysvětlení ve stanoveném termínu dostavit; policejní orgán byl totiž dokonce oprávněn, jak plyne z výše uvedeného, od stěžovatele požadovat, aby se dostavil ihned. Stěžovatel měl samozřejmě právo na přítomnost advokáta. Na druhou stranu jeho nepřítomnost není sama o sobě důvodem pro odepření podat vysvětlení. Měl-li stěžovatel za to, že mu svědčí některá z výjimek umožňujících odepřít podání vysvětlení, pak toto vysvětlení poskytnout nemusel, měl však povinnost se k podání vysvětlení dostavit. Ostatně o právu odepřít podání vysvětlení by jej policejní orgán poučil, jakmile by se k podání vysvětlení dostavil.

Ústavní soud - k uvedené námitce stěžovatele, že nebyl přítomen u podání vysvětlení jeho advokát - dále konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny přizpůsobovat režim a průběh tohoto řízení představám a požadavkům předvolaného a jeho právního zástupce; nejsou tedy zásadně povinny vyhovět jejich případné žádosti o změnu termínu podání vysvětlení z takového důvodu, jako je pracovní zaneprázdněnost kteréhokoli z nich. Bylo na stěžovateli, aby přítomnost advokáta - pokud ji vyžaduje - zajistil, případně i cestou substituce jiným advokátem. V tomto směru lze odkázat např. na nález Ústavního soudu vydaný pod

sp. zn.

. Z něj vyplývá, že svědek má právo na právní pomoc podle dost 2 y, zároveň však Ústavní soud v závěru tohoto nálezu zdůraznil, že: "v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit, anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce, či sám." Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v neakceptování omluvy ze stanoveného termínu žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení neshledává. Jeví se ostatně logickým, jestliže s přibývajícím počtem omluv je k nim přistupováno s větší přísností, zvláště, byla-li stěžovateli již jednou ze stejného důvodu pořádková pokuta uložena a týž i přesto pokračuje v protiprávním jednání. Zároveň je třeba zdůraznit, že otázka omluvitelnosti důvodů zmeškání neúčasti při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu je v prvé řadě doménou orgánů činných v trestním řízení.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními základní práva (svobody) stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. února 2009

František Duchoň

předseda senátu