Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2783/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, Praha 3, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem Praha 2, Italská 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. - 119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení dlužného pojistného. Tvrdí, že lhůta, zakotvená v , o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), má povahu lhůty promlčecí, a nikoliv prekluzivní, jak v napadeném rozhodnutí judikoval Nejvyšší správní soud. Výklad Nejvyššího správního soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR i s obecnou povahou právních institutů promlčení a prekluze, tak, jak jsou zakotveny v právním řádu. Tento interpretační exces vykazuje znaky svévolného rozhodnutí a porušuje tak princip ochrany právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení, neboť je v extrémním nesouladu s obsahem stávající právní praxe. Odlišným výkladem Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení jejího práva na rovné postavení v soudním řízení podle a na spravedlivý proces podle d (dále "").

II.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že platebními výměry územního pracoviště stěžovatelky Plzeň - město, č. 4240400435 a č. 2140400434, ze dne 7. 4. 2004, byla žalovanému K. K. uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné a penále. Odvolání žalovaného stěžovatelka (její rozhodčí orgán) zamítla rozhodnutími čj. 2635/04/Št a čj. 2636/04/Št, ze dne 13. 10. 2004. Rozsudkem Městského soudu v Praze čj. - 87, ze dne 19. 12. 2007, byla obě rozhodnutí stěžovatelky zrušena a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem čj. - 119, ze dne 6. 8. 2008.

III.

Ústavní soud je před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "").

Ustanovení písm. d)y ve spojení s stanoví, že ústavní stížnost jsou oprávněny podat fyzické nebo právnické osoby, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníky, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že definičním znakem pojmu ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ve stanovisku sp. zn. pak Ústavní soud vyslovil názor, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.

Pro vypořádání se s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky bylo třeba posoudit, zda její rozhodčí orgán vystupoval v dané věci jakožto nositel veřejné moci, či nikoli. Rozhodující bylo v této souvislosti vymezit pojem "veřejná moc". Již Ústavní soud ČSFR konstatoval, že "veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, zda tedy může stát do těchto práv a povinností zasahovat" (nález č. Ústavního soudu ČSFR).

Ústavní soud České republiky na takové pojetí veřejné moci ve své judikatuře (srov. např.

sp. zn.

a další) výslovně navázal, takže za veřejnou pokládá takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekt, o jehož právech a povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí na vůli tohoto subjektu nezávisí.

Podle , o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je stěžovatelka právnickou osobou, která v právních vztazích vystupuje svým jménem, může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle , o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), o odvolání proti rozhodnutí zdravotní pojišťovny rozhoduje její rozhodčí orgán. Stěžovatelka, jakož i ostatní zdravotní pojišťovny, jako právnické osoby, rozhodují na podkladě zákonem jim svěřené pravomoci o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy ( , , ve znění pozdějších předpisů), přičemž jde o věci vymezené v zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Je tak zřejmé, že rozhodčí orgán stěžovatelky vystupoval v pozici subjektu veřejné moci, neboť autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech jiných osob. Je tedy vyloučeno, aby byl zároveň subjektem základních práv a svobod, jejichž porušení v ústavní stížnosti tvrdí. Navíc i jinak by musel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Není totiž zásadně povolán k tomu, aby řešil spor o právní posouzení věci, který se odbývá výlučně v dimenzích výkladu podústavního práva a nedosahuje ústavněprávní roviny.

Úkolem Ústavního soudu je, podle y, ochrana ústavnosti. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2009

František Duchoň

soudce Ústavního soudu