Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3021/08

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. F. a 2) F. F., zastoupených JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2008, čj. - 260, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, čj. - 226, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 10. 2003, čj. - 203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva garantovaná v , a d (dále jen " ") a v Dodatkového protokolu a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti shrnuli skutkové a právní okolnosti řízení, vedeného ve věci jimi podané žaloby o odstranění staveb a plotu, které se nacházejí na jejich pozemku. Namítají, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení y a Úmluvy. Místo jejich aplikace na souzenou věc aplikovaly ustanovení , a to navíc nesprávně. Vadu řízení spatřují stěžovatelé také v tom, že odvolací soud nepřipustil provedení jimi navrhovaných důkazů. V důsledku toho soudy, místo uložení povinnosti odstranit rekreační chaty postavené nezákonně právními předchůdci žalovaných, "vyvlastnily" pozemky stěžovatelů.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě zamítl žalobu stěžovatelů na uložení povinnosti žalovaným odstranit na své náklady v rozsudku specifikované stavby z roku 1957, nacházející se na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelé podali dovolání, které bylo zamítnuto Nejvyšším soudem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d (dále " ") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s aplikací zákonných ustanovení ve věci neoprávněné stavby na cizím pozemku a s jejími právním důsledky tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Stejné námitky stěžovatelé uplatnili již v odvolacím a dovolacím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na ustanovení y nepřísluší.

V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelé zastávají výklad, lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud především připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva ( ). Je tedy právě jeho rolí - nikoli tedy rolí Ústavního soudu - také výklad podústavního práva sjednocovat.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci ustanovení , tzv. středního , na projednávaný případ. Konstatoval také, že odvolací soud při posuzování právních aspektů vlastnictví ke stavbě a k pozemku vyšel z úplně zjištěného skutkového stavu věci a posoudil jej správně i po právní stránce. Stavebníci nemohli vědět, že staví na jiném než obecním pozemku (resp., že nestaví na pozemku, jímž by tamní národní výbor nemohl disponovat). Dovolací soud se vyjádřil i k ostatním námitkám, které stěžovatelé znovu opakují i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní. Jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud připomíná, že , č. , rozeznává, v , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu