Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2612/08

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti STK KONTROL, spol. s r. o., se sídlem Brněnská 392, 665 01 Rosice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Boučkem, advokátem, AK Antonína Slavíka 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 č. j. -152 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2008 č. j. -164 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2008 č. j. -179 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 č. j. -152 takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být dotčeno její právo na soudní ochranu podle článku 90 y a článku 36 odst. 1 d (dále jen " "). Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 č. j. -152, neboť výkon rozhodnutí by u ní vyvolal likvidační situaci (roční obrat stěžovatelky prý dosahuje v podstatě stejné výše jako částka uložená jí k zaplacení tímto rozsudkem).

Z podané ústavní stížnosti, jejího doplnění a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2008 č. j. -152 zavázal stěžovatelku rozsudkem pro zmeškání, aby žalobkyni zaplatila v rozsudku uvedenou částku. Stěžovatelčině návrhu na zrušení tohoto rozsudku z důvodu zvýšené teploty a malátnosti po zakousnutí dvou klíšťat, pro něž se její jediný jednatel v den soudního jednání nechal ošetřit v nemocnici a nemohl se tak účastnit jednání, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2008 č. j. -164 nevyhověl, neboť tyto okolnosti nepovažoval za důvody, které činí absenci jednatele u prvního jednání omluvitelnými. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 2008 č. j. -179 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že jednatelův zdravotní stav nemohl být natolik závažný, aby omluvu u soudu nemohl telefonicky zařídit prostřednictvím zaměstnanců společnosti.

Stěžovatelka poukazuje na nález

, dle kterého při rozhodování rozsudkem pro zmeškání musí soud pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání a časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné; soud by měl vzít v úvahu předchozí procesní aktivitu žalovaného a přihlédnout k povaze předmětu sporu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy její věc podle zmiňovaných měřítek nepoměřovaly, neboť v řízení využívala zákonných prostředků na obranu svých práv a rovněž předmět sporu (částka přesahující 5,5 milionu) není zanedbatelná. Kritérium pro posouzení omluvitelnosti účasti žalovaného na prvním soudním jednání spočívá v posouzení toho, zda nastalá zdravotní překážka mohla zabraňovat v účasti na tomto jednání, bez zřetele k tomu, zda mu umožňovala se pro tuto okolnost omluvit. K pochybnostem soudu prvního stupně ohledně věrohodnosti zdravotních problémů stěžovatelka uvádí, že jednateli byla předepsána antibiotika, okamžité urologické a sérologické vyšetření a klid na lůžku, z čehož je patrno, že se nejednalo o bagatelní zdravotní problémy. Důkazem závažnosti jeho onemocnění je i skutečnost, že v souvislosti s ním na podzim loňského roku zkolaboval, byl léčen pro podezření ze zápalu mozkových blan a boreliózu a podrobil se operaci kolenního kloubu.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, byť by jí i došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález,

sp. zn.

, dostup. na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud připomíná, že porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje fakt, že soud vydá rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, jenž po řádném doručení předvolání bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání ve věci nařízené (srov. usnesení , Sb. n. u., sv. 13, s. 405). Je však nutno, aby byly splněny podmínky pro vynesení takového rozsudku, tedy aby se obecný soud při jeho vydání opřel o důvody vymezené v zákoně, jež vyloží a aplikuje způsobem oproštěným od výše uvedených vad činících rozhodování soudů ústavně nekonformním.

V projednávané věci však obecným soudům žádné z takových pochybení vytýkat nelze. Nalézací soud vyložil ustanovení upravující institut rozsudku pro zmeškání způsobem, jenž odpovídá obecně přijímaným standardům výkladu právní normy, přičemž ani jeho aplikace na zjištěné okolnosti, pro které se jednatel stěžovatelky nedostavil k prvnímu jednání, nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání je toliko omluvitelnost neúčasti před soudem bez vazby na okolnost, zda byl jednatel schopen soudu včas sdělit tyto skutečnosti bránící mu v účasti na prvním jednání či nikoli. V případě, že důvod, proč se žalovaný nedostavil k prvnímu jednání, vznikl před vyhlášením rozsudku pro zmeškání, avšak žalovaný neměl možnost (např. s ohledem na povahu tohoto důvodu) se včas omluvit, lze rozsudek pro zmeškání zrušit, prokáže-li žalovaný, že jde o důvod omluvitelný (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kolektiv: - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 706). Jestliže tedy soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že jednatelovy zdravotní obtíže začaly již dne předcházejícího soudnímu jednání a že jejich síla nebyla natolik vysoká, aby mu znemožňovala uskutečnění telefonického hovoru k zajištění omluvy, není možno kritizovat pro neústavnost jím vyslovený závěr, že jednatel měl možnost se u soudu omluvit; právě důsledkem tohoto závěru bylo nevyhovění návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Uvedenou interpretaci jednoduchého práva s dostatečným odůvodněním, na něž pro stručnost možno odkázat, akceptoval i soud odvolací; ani jemu nelze vytknout jakékoliv porušení ústavních kautel.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit zásah do jí ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku nalézacího soudu sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu