Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 225/09

Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem AK Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 29. října 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 9. března 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 1. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny jeho ústavně zaručená práva, a to jednak , , 37 odst. 2 a 3 a d (dále jen "") a , , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 9. března 2006 byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. ze dne 13. 9. 2005 tak, že byl zamítnut návrh žalobce, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce CDH, s. r. o. v likvidaci byly vyloučeny nemovitosti stěžovatele. Své rozhodnutí odůvodnil vrchní soud tím, že v době po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu došlo k nové skutečnosti, kterou byly vady předešlého řízení zhojeny, přičemž pro rozsudek je ve smyslu ust. , (dále jen "") rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, a to na základě dovolacích důvodů uvedených v , tedy že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo Nejvyšším soudem rozsudkem sp. zn. ze dne 29. října 2008 zamítnuto. K argumentu stěžovatele o nemožnosti dodatečného zhojení vad výzvy podle ust. , o konkursu a vyrovnání (dále jen ""), uvedl Nejvyšší soud, že v souladu s dřívější judikaturou "bylo-li žalobě na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyhověno jen proto, že výzva neměla předepsané náležitosti nebo nebyla řádně doručena osobě, která tímto majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, pak správci konkursní podstaty nic nebrání v tom, aby výzvu splňující zákonem předepsané náležitosti této osobě znovu doručil a po uplynutí zákonem stanovené 30denní lhůty případně přikročil k novému soupisu takového majetku." K neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nezpůsobilosti zástavní věřitelky ji uzavřít, uvedl Nejvyšší soud, že ve smyslu ust. , (dále jen ""), není zástavní smlouva neplatná jen z toho důvodu, že ji za věřitele uzavřeli pracovníci jeho pobočky bez dostatečného oprávnění. Stěžovatel dále v dovolání namítal "nejasnost" zástavní smlouvy z důvodu neurčitého stanovení částky, která měla být zástavou zajištěna. Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudu odvolacího, dle něhož je předmět zástavy zcela jasně definován (nemovitosti stěžovatele, jejichž cena v době uzavření zástavní smlouvy byla 998.559,45 Kč). Konečně pak stěžovatel ve svém dovolání namítal nemožnost aplikace ust. na jím uzavřenou zástavní smlouvu, neboť toto ustanovení bylo do zavedeno teprve novelou s účinností od 1. 6. 1996, přičemž zástavní smlouva byla uzavřena dne 12. 5. 1993. K tomu uvedl Nejvyšší soud, že v souladu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 2. 1997, v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita. Tedy odvolací soud správně aplikoval ust. i na daný případ, přičemž tento závěr plyne i z výkladu podaného v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 74/2001 a 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel "své vlastnické právo sám ústavně konformním způsobem oslabil tím, že své nemovitosti smluvně zatížil zástavním právem ..... Aplikací , v rozhodném znění, se podstata plnění, k němuž se dovolatel uzavřením zástavní smlouvy zavázal, nezměnila. Jeho zánik byl oprávněn přivodit stejným způsobem, pouze měl plnit na účet konkursní podstaty a nikoli na účet zástavního věřitele."

Proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 29. října 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 9. března 2006 podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítal neexistenci zákonných důvodů pro zařazení zástavy do konkursní podstaty a nemožnost retroaktivní aplikace ust. . Podstatou ústavní stížnosti pak je tvrzení stěžovatele, že napadenými rozsudky mu byla uložena povinnost duplicitního plnění. Stěžovatel k tomu předložil Ústavnímu soudu rozsudek Okresního soudu v Liberci sp. zn. ze dne 1. 7. 2005 a potvrzující rozsudek odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. ze dne 28. 5. 2005, kterými mu byla uložena povinnost uhradit postupníku původního věřitele pohledávku ve výši 998.559,45 Kč z titulu ručitelského prohlášení. Stěžovatel tak uvádí, že má na základě těchto rozhodnutí a na základě napadených rozhodnutí plnit jednak ve prospěch konkursní podstaty a jednak přímo postupníku. K tomu stěžovatel uvádí, že při uzavírání zástavní smlouvy s původním věřitelem neměl v úmyslu zároveň s tím uzavřít i další, ručitelský závazek. Jelikož tak učinil v omylu, je tento závazek podle ust. neplatný. Stěžovatel na závěr ústavní stížnosti uvádí, že nikdy neměl v úmyslu zajistit závazek úpadce do jiné výše, než do výše 998.559,45 Kč.

II.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva jednak se způsobem, jakým obecné soudy kvalifikovaly jednání stěžovatele, tedy zda platně a dostatečně určitě uzavřel zástavní smlouvu, jednak s aplikací ust. . Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy právní úkon stěžovatele vyložily jako dle zákonných podmínek platnou zástavní smlouvu patřící dle ust. do konkursní podstaty úpadce. Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Stěžovatel žádný z aspektů spravedlivého procesu nespecifikoval.

Nutno dále konstatovat, že stěžovatel sám svůj závazek z titulu zástavní smlouvy uznává (viz. str. 7 ústavní stížnosti). Podstatou ústavní stížnosti tak je námitka stěžovatele, že napadenými rozhodnutími je mu uložena povinnost duplicitního plnění, a to z titulu zástavní smlouvy a z titulu ručitelského závazku, přičemž stěžovatel tvrdí, že nikdy neměl v úmyslu tento ručitelský závazek sjednat. Jinak řečeno, úmyslem stěžovatele bylo zajistit závazek pouze zástavní smlouvou, a to do výše ceny nemovitosti, tedy 998.559,45 Kč, ručitelský závazek byl sjednán v omylu a jedná se tak dle stěžovatele o neplatný právní úkon. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti, je tedy oprávněn posuzovat porušení základních práv jen ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Tvrdí-li stěžovatel, že nikdy neměl v úmyslu uzavřít ručitelský závazek, k jehož úhradě je povinen na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. ze dne 1. 7. 2005 a potvrzujícího rozsudku odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. ze dne 28. 5. 2005, měl se ochrany svých práv domáhat ústavní stížností směřující právě proti těmto rozhodnutím. Výklad přijatý v této věci Ústavním soudem není výrazem právního formalismu, nýbrž obecné zásady právní vigilantibus iura scripta sunt.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2009

Vojen Güttler

předseda senátu