Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3155/08

Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Pavelky, advokáta, se sídlem v Brně, nám. 28. října 12, správce konkursní podstaty úpadce AK - 2001, s. r. o., se sídlem v Brně, Černopolní 239/47, zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem v Brně, Vackova 44, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008 č. j. -70 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. -43, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2008 č. j. -56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008 č. j. -70, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. -43 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2008 č. j. -56). Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí nikoliv proti závěrům soudů ve věci samé (tj. proti zamítnutí žaloby a následnému potvrzení tohoto rozhodnutí ve věci samé), ale toliko proti rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatel namítl, že již v prvostupňovém řízení navrhoval rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle moderačního ustanovení namísto zásady úspěchu stanovené v . Argumentoval nedostatečností dokumentace celého "obchodního případu", a tím, že jako správce konkursní podstaty byl v souladu s povinností odborné péče ( ) nucen podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal na to, že soudy se skutečnostmi uvedenými ve prospěch aplikace moderačního ustanovení nezabývaly (včetně okolností vedoucích k uplatnění nároku); v jejich nedostatečném odůvodnění spatřuje stěžovatel prvky libovůle.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Problematiku náhrady nákladů řízení upravuje v ustanoveních až . Ustanovení přitom představuje výjimku z náhradových zásad (včetně ), ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Z obsahu rozsudku odvolacího soudu zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zjištěn nebyl. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal rozhodnutí prvostupňového soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí, a rovněž považoval za správný výrok prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení dle zásady úspěšnosti ( ); sám k této zásadě přistoupil i u nákladů odvolacího řízení. Soudy dospěly k závěru, že částka 400 000,- Kč vyplacená úpadcem žalovanému není bezdůvodným obohacením, neboť žalobce (úpadce) a žalovaný ke dni 30. 1. 2004 neměli pochyb o předmětu obchodního závazku. Oba soudy ve svých závěrech vycházely z důkazu - Zápisu o ukončení činnosti z 30. 1. 2004 předloženého žalovaným, ve kterém byly (mimo jiné) uvedeny objednané činnosti, časový rozsah a výslovné prohlášení úpadce o řádném provedení objednaných činností žalovaným. Dle Ústavního soudu z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento zvažoval správnost postupu prvostupňového soudu dle , přičemž neshledal důvod pro výjimku ze zásady úspěšnosti. Oba soudy přitom k aplikaci zásady úspěšnosti přistoupily po výše uvedených závěrech ve věci samé. Odůvodnění aplikace tak dostatečně vyplývá ze samotného závěru soudů o tom, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení, přičemž již stanovisko soudů k důkazu - Zápisu je reakcí na argumentaci stěžovatele o důvodnosti/okolnostech podání žaloby. Nedostatek důvodů hodných zvláštního zřetele v dané věci je tak z odůvodnění odvolacího rozhodnutí zřejmý.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, proto postupoval dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu