Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3090/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Mgr. J. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 7. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 17. 12. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující formální náležitosti na ni kladené , o Ústavním soudu (dále jen ""), jíž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní subjektivní právo (svoboda) plynoucí mu zejména z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z d (dále jen ""), z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále pak z , a y.

Stěžovatel byl citovaným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Tento trestný čin měl spáchat dvěma skutky. Prvního skutku se měl dopustit dne 8. 6. 1981 tak, že při výslechu, který měl provádět jako starší referent druhého oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B. Takovýto způsob výslechu, zaměřený na stupňování psychického tlaku proti vytipovaným spolupracovníkům Charty 77, měl u výše jmenovaného prohloubit nedůvěru v tehdejší orgány ČSSR a přimět ho k vystěhování z republiky. Druhého skutku se měl stěžovatel dopustit dne 13. 10. 1981, kdy měl, jako starší referent druhého oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, společně se spoluobviněným Z. D. a třetím neztotožněným mužem, vniknout do bytu poškozené Z. F. a použít proti ní v trestním spise specifikované fyzické násilí. Tento skutek měl u poškozené vzbudit obavu o život a donutit ji k vystěhování z republiky. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu I. stupně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. zrušen ve výroku o trestu. Stěžovatel byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem.

K dovolání stěžovatele a Z. D. byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004 sp. zn. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. , a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 2. 2002 sp. zn. . Současně byla tímto usnesením zrušena rozhodnutí obsahově navazující. Obvodnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. (Nejvyšší soud tehdy soudu I. a II. stupně vytknul, že v odůvodnění svých rozsudků se nedostatečně vypořádaly s důvodem aplikace ustanovení , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů).

Obvodní soud zohlednil tuto výtku Nejvyššího soudu a následně rozhodl, že se stěžovatel a Z. D. odsuzují v souladu s ustanovením § 158 odst. 2 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podali oba obžalovaní (stěžovatel i Z. D.) a v jejich neprospěch státní zástupce odvolání. Stěžovatel byl nově městským soudem odsouzen za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 2 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 4 roků se zařazením do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn s tím, že o odvolání Z. D. a státního zástupce bylo rozhodnuto v samostatném řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. byl k dovolání stěžovatele zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. . Byla též zrušena rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující. Městskému soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. (Podle názoru Nejvyššího soudu městský soud nepostupoval v souladu se zákonem, když rozhodl o konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. v rozsahu týkajícím se stěžovatele zrušen, avšak pouze ve výroku o trestu. Nový trest odnětí svobody byl stěžovateli vyměřen v délce tří roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. , podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. odmítnuto. Po té, co stěžovatel takto vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, podal stěžovatel tuto ústavní stížnost.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, rozsudky napadené touto ústavní stížností, jakož i množství dalších dokumentů, které stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, a konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. To platí zejména pro námitky uvedené v ústavní stížnosti, které se týkají výtky nezahájení trestního stíhání, výtky, že řízení bylo vedeno "neorgánem" činným v trestním řízení a námitky absence nutné obhajoby. Proto na tato odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.

Co se týká námitky stěžovatele ohledně průtahů v řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že tato námitka nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti, neboť stěžovatel nevyužil možnosti uplatnit nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě [srov. , ve znění ]. Tím nesplnil podmínku stanovenou v ustanovení .

Namítá-li stěžovatel nesprávnost skutkových zjištění, k nimž se dospělo v rámci trestního řízení, pak Ústavní soud musí v souladu s výše uvedeným poznamenat, že podle článku 90y ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8.2004 sp. zn. , rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 7. 2008 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu