Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3066/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti PRVNÍ OSTROVSKĚ LÉKAŘSKÉ, spol. s r. o. se sídlem v Ostrově, Hroznětínská 350, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti rozsudkům Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. ze dne 18. 3. 2005, Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 22. 6. 2006 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 30. 9. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ( y ČR, d) a domáhá se jejích zrušení.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrno, že tato byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, opírající se o vládou schválené rozhodnutí o privatizaci nemocnice s poliklinikou v Ostrově nad Ohří, směřující proti Pozemkovému fondu ČR, na stanovení povinnosti žalovanému převést na stěžovatele vlastnické právo k pozemku v žalobě označenému. Soud I. stupně po provedeném dokazování žalobu stěžovatele zamítl. Vycházel z názoru, že samotný fakt, že předmětná nemovitost byla uvedena v privatizačním projektu, nestačí k tomu, aby v rámci privatizace byla bez dalšího převedena do vlastnictví stěžovatele, neboť pro takový převod by bylo nutné, aby v příslušném usnesení vlády bylo výslovně uvedeno, že tento převod bude realizován žalovaným, který k převodu nemovitosti nebyl výslovně zmocněn v rozhodnutí o privatizaci, jak to ukládá ustanovení Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, řešil především otázku promlčení, neboť v průběhu odvolacího řízení žalovaný vznesl námitku promlčení údajného nároku stěžovatele na převod předmětného pozemku. Ve svém zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrzujícím rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že námitka promlčení byla vznesena důvodně, poukázal odvolací soud na to, že rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v Karlových Varech ze dne 16. 5. 1994 byl majetek, uvedený v privatizačním projektu, vyjmut z příspěvkové organizace nemocnice s poliklinikou v Ostrově nad Ohří a byl převeden na Fond národního majetku České republiky dne 31. 5. 1994. Ke dni 16. 5. 1994 byl sepsán zápis o předání majetku zdravotnického zařízení z Fondu národního majetku na stěžovatele, pozemek, který je předmětem sporu, však na stěžovatele převeden nebyl a pokud měl stěžovatel za to, že nedošlo k naplnění všech jeho práv, bylo na něm, aby uplatnil své právo včas.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel také dovolání, v němž, kromě výtek směřujících proti rozhodnutí soudu I. stupně, odvolacímu soudu vytýkal, že tento shledal námitku promlčení vznesenou Pozemkovým fondem důvodnou, aniž se nárokem stěžovatele blíže zabýval.

Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným podle ustanovení , a to pro posouzení otázky stěžovatelem vznesené - zda skutečnost, že v privatizačním projektu schváleném usnesením vlády byl uveden i sporný pozemek, založila právní povinnost Pozemkového fondu ČR převést vlastnictví k tomuto pozemku na nabyvatele privatizovaného majetku Nemocnice s poliklinikou v Ostrově nad Ohří, přičemž z řešení této právní otázky pak vyplyne závěr, zda uvedená povinnost (závazek) podléhá promlčení podle obecných občanskoprávních či obchodněprávních předpisů.

Rozsudkem napadeným ústavní stížností pak dovolací soud shledal dovolání stěžovatele nedůvodným a jako takové je podle věty před středníkem zamítl.

V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud vysvětlil, s odkazem na svou dřívější judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. ), že nejen privatizační projekt, byť schválený vládou, ale ani rozhodnutí o privatizaci nejsou právní skutečností, zakládající práva a povinnosti třetích osob k privatizovanému majetku, a že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah. Taková práva a povinnosti se tudíž ani nemohou promlčet, protože nejsou právními povinnostmi či oprávněními (v právním smyslu), které by promlčení podléhaly ve vztahu ke třetím osobám. Proto se také výslovně stanoví v , ve znění pozdějších předpisů k rozhodnému dni 6. 10. 1993, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a že rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudu. Takovou právní skutečností zakládající přechod vlastnického práva k věcem z privatizovaného majetku na nabyvatele je teprve smlouva či vklad do obchodní společnosti, popř. příklep ve veřejné dražbě. Z uvedeného pak učinil dovolací soud závěr, že ačkoliv odvolací soud pochybil při úvaze o promlčení zkoumaného nároku, je jeho rozhodnutí v konečném výsledku správné.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů. Z příslušných zákonných ustanovení dovozuje povinnost žalovaného Pozemkového fondu, spravujícího předmětný pozemek, tento na stěžovatele převést a realizovat tak vůli vládou projevenou v jejím usnesení, v němž uložila Fondu národního majetku zabezpečit podmínky privatizace majetku dle schváleného privatizačního projektu - tedy i sporného pozemku, u něhož nebylo, z důvodů, které stěžovatel dále rozvádí, nutné, aby bylo v usnesení vlády výslovně vyjádřeno, že tato část privatizačního projektu bude realizována žalovaným Pozemkovým fondem. Stěžovatel, jak uvádí, měl a má zájem na tom, aby privatizovaný majetek včetně předmětného pozemku získal. Vláda ČR rozhodla o tom, že chce, aby tento majetek byl stěžovateli prodán a pověřila podřízený správní orgán provedením prodeje, stěžovatel s koupí majetku souhlasil a to vše v souladu s platným právním řádem. Nezákonným postupem správního orgánu - Fondu národního majetku, který vybočil z pravomocí zákonem mu stanovených, k prodeji nedošlo a žalovaný Pozemkový fond, který je podle stěžovatele v současné době povinen prodej realizovat, setrval na protiprávním a protiústavním postoji Fondu národního majetku. Toto jednání dle stěžovatele představuje protizákonný zásah do jeho právní, zejména majetkové sféry ( y ČR a y), a proto se obrátil na soud ( y ČR) a žádal nápravu, které však nebylo dosaženo, a to vždy s jiným odůvodněním soudního rozhodnutí. Soud I. stupně přezkoumal usnesení vlády, ačkoliv tak činit nesměl, a shledal v něm obsahové nedostatky, soud II. stupně naproti tomu konstatoval, že stěžovateli právo náleží, ale je promlčeno a dovolací soud pak konstatoval, že stěžovateli žádné právo k tomuto pozemku nenáleží, přestože stěžovatel se nedomáhal určení svého práva k pozemku, ale toho, aby soud uložil příslušnému správnímu orgánu konat tak, jak je k tomu dle zákona, podle přesvědčení stěžovatele, povinen. V poměru k rozhodnutí dovolacího soudu namítá stěžovatel, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť z rozhodnutí podle něj není patrno, jak dovolací soud rozhodl o otázce, kterou z hlediska svého rozhodnutí pokládal za klíčovou a jeho rozhodnutí je tak nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k meritornímu zamítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost opodstatněná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Ve své stížnosti stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v jeho věci, zejména s jejím právním posouzením, přičemž však v podstatě opakuje námitky uplatňované jak v odvolacím tak v dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatele bylo podle názoru Ústavního soudu dostatečně reagováno dovolacím soudem, na odůvodnění jehož rozhodnutí, které lze považovat za ústavně konformní, lze odkázat. V této souvislosti je třeba připomenout, že z hlediska shora zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Nejvyšší soud věci stěžovatele věnoval patřičnou pozornost a rozhodnutí také dostatečně srozumitelným způsobem zdůvodnil, když v odůvodnění dal najevo, proč - přestože závěry odvolacího soudu o promlčení nebyly v dané věci namístě - považoval jeho rozhodnutí ve svém výsledku za věcně správné. Dostatečně totiž, jak plyne ze shora uvedeného, objasnil, s odkazem na svou dřívější judikaturu (v níž byl mimo jiné i odkaz na usnesení vlády ČR č. 411 ze dne 28. 4. 1999 o dalším postupu privatizace zdravotnických zařízení, jehož bodem III. byla zrušena všechna dosud nerealizovaná rozhodnutí o privatizaci zdravotnických zařízení a řízení, která předcházela), že o promlčení nároku v daném případě nebylo možno uvažovat proto, že takový nárok resp. oprávnění stěžovateli vůbec, na základě právní skutečnosti, o níž svou žalobu opíral, nevznikl. Takto se v zásadě dovolací soud vyjádřil nejen k obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, ale i k obsahu a odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Jeho rozhodnutí tak, na rozdíl od stěžovatele, nepovažuje Ústavní soud za nepřezkoumatelné či nesrozumitelné, i když nutno poznamenat, že mohlo být podrobnější. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu považuje Ústavní soud za dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu