Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2431/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Nad Lesíkem 2269/25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2007 sp. zn. a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby pro porušení a d (dále jen "") a a y (dále jen "") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud zamítl (pro promlčení) žalobu stěžovatele (právního nástupce původní žalobkyně L. L.), kterou se domáhal uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "vedlejšímu účastníku") zaplatit na náhradě za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále též jen "inventář") částku 1 875 708 Kč. Odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v hmotném právu a "hrubě" odporují výkladu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), podávaném v nálezech Ústavního soudu, jež se týkají "restitucí zemědělského majetku".

Především stěžovatel nesouhlasí s názorem (jenž byl v řízení obecnými soudy uplatněn), že dnem 12. 11. 1996, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství (podle ), jímž byl zamítnut návrh L. L. na určení povinné osoby, začala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. a připomíná odtud, že rozhodnutí ministerstva není rozhodnutím ve smyslu ; soud jím není vázán, a otázku, kdo je osobou povinnou k žalované náhradě, si může posoudit na něm nezávisle. Oprávněná ji mohla i po vydání rozhodnutí ministerstva sama vyšetřit, jestliže je založeno na tom, že se povinnou osobu nepodařilo určit, nikoliv že neexistuje. Stejně tak okolnost, že oprávněná byla v něm poučena, že se může s požadavkem náhrady obrátit na vedlejšího účastníka, neznamená, že by již dříve toto právo neměla, jelikož její právo nebylo založeno až tímto rozhodnutím. Oproti tomu stěžovatel míní, že rozhodnutí ministerstva by mohlo založit běh promlčecí lhůty pouze tehdy, pokud by z něj vyplývala povinnost vedlejšího účastníka náhradu inventáře poskytnout, a tak tomu není, jak konstatoval i dovolací soud. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením, že právě rozhodnutí Ministerstva zemědělství poskytlo oprávněné "procesní pozici" pro uplatnění jejího práva vůči vedlejšímu účastníkovi, neboť se na něj prý mohla obrátit i dříve, a to i bez toho, aby předtím žádala ministerstvo o určení povinné osoby.

Konečně stěžovatel obecným soudů vytýká, že se adekvátně nezabývaly jeho tvrzením, že uplatnění námitky promlčení vedlejším účastníkem odporovalo dobrým mravům, a tím podle jeho názoru nerespektovaly závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

; vedlejší účastník nemá vystupovat jako subjekt, jenž "brání majetek státu", nýbrž jako ten, jehož úkolem je napravit křivdy způsobené oprávněným osobám dřívější státní mocí.

Ústavní soud je dle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě jde) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel jí toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež předestřel již v řízení dovolacím. Se stěžovatelovými námitkami se Nejvyšší soud vyrovnal způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole, a jeho rozhodnutí je i ústavně konformně odůvodněno. Tím, že stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky jako v řízení dovolacím, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, zde ve vztahu k Nejvyššímu soudu, tedy do pozice, jež mu - jako bylo výše řečeno - nepřísluší.

Již jen nad tento (rozhodný) rámec a stěžovateli na vysvětlenou lze dodat následující.

Rozhodnutí dovolacího soudu, v němž se vypořádává s jeho námitkami, je nejen ústavně konformní (jak bylo již dovozeno), nýbrž - přesvědčivým a důsledným odůvodněním - obstojí zcela zjevně i z hlediska podústavní správnosti.

Okolnost stěžovatelem zdůrazňovaná, totiž povahy rozhodnutí Ministerstva zemědělství coby rozhodnutí nikoli ve smyslu , vskutku nemá pro posuzování otázky počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu za inventář žádný význam. Podstatné totiž je, jak dovodil dovolací soud, že od jeho právní moci měla oprávněná osoba možnost uplatnit svůj nárok proti vedlejšímu účastníku, a opět správně dovolací soud konstatoval, že není ani relevantní (jak si stěžovatel představuje), že rozhodnutím ministerstva nebyla vedlejšímu účastníku uložena náhradová povinnost. Oprávněná osoba sice mohla "pátrat" i nadále po osobě povinné, nicméně nárok proti vedlejšímu účastníku (a jen o ten jde) uplatnit již od rozhodnutí ministerstva mohla, a byla o tom v něm i poučena.

Přisvědčit nelze stěžovateli ani co do námitky, že vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem odporovalo dobrým mravům. Aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení totiž přichází v úvahu pouze za mimořádných okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2004

sp. zn.

), a ty v dané věci splněny nejsou, resp. stěžovatel je ostatně ani netvrdí. Uplatnění námitky promlčení samo o sobě samozřejmě v rozporu s dobrými mravy být nemůže.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu