Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1159/08

Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. F., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 č. j. -748, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Praze změnil k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2007 č. j.

-555 tak, že zamítl návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezletilého. Stěžovatelka toto rozhodnutí zpochybnila tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených spisů Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem a rozhodnutím odvolacího soudu o tom, zda byly naplněny podmínky pro změnu výchovného prostředí podle § 28 zákona o rodině a pro změnu dosavadní střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je svévolné, neboť jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Napadené rozhodnutí je dle názoru stěžovatelky svévolné i z hlediska použité interpretace a aplikace zákonných ustanovení představuje odklon od ustálené judikatury a nebylo vydáno v souladu s kautelami ústavního rámce. Stěžovatelka dále tvrdí, že vydáním rozhodnutí bylo porušeno i její právo na péči a výchovu nezletilého a právo nezletilého na výchovu a péči rodičů.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Praze, v němž stručně shrnuje závěry svého rozsudku, na nějž v podrobnostech odkazuje. Odvolací soud odkazuje také na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, které se zabývalo podmínkami střídavé výchovy nezletilého dítěte.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuálně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že odvolací soud opřel svůj závěr o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v y, ani práva na spravedlivý proces podle Úmluvy.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a podrobně objasnil okolnosti, které jej vedly k napadenému rozhodnutí, a s odkazem na současnou judikaturu vysvětlil svůj závěr, že v rozhodné době nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí. Jak z výše uvedeného vyplývá, odvolací soud srozumitelně uvedl, jaké důvody jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí a navzdory tvrzení stěžovatelky nelze jeho rozhodnutí označit jako svévolné a excesivní. Obdobně ani provedená interpretace podústavního práva není v rozporu s ústavně zaručenými principy.

Pokud jde o tvrzené porušení práva stěžovatelky na péči a výchovu nezletilého a právo nezletilého na výchovu a péči rodičů ve smyslu y, lze konstatovat, že stěžovatelka se v podstatě domáhá přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy a právních závěrů z toho vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným zejména v ě ČR a v ě.

Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou v dané věci relevantní. Odvolací soud postupoval při rozhodování právě v souladu se zásadou uvedenou v citovaném nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(dostupný na http://nalus.usoud.cz), podle níž by "rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte (oběma rodiči) mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů". Vycházel především ze zjištění, že v dosavadní péči obou rodičů o nezletilého nebyly zjištěny žádné negativní poznatky a střídavá péče fungovala do doby rozhodování bez větších problémů. Odvolací soud provedl dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Ve svém rozsudku soud vyšel ze skutkových zjištění, vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelky a opřel své rozhodnutí o příslušné ustanovení zákona o rodině.

V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před odvolacím soudem dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu