Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1663/08

Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TERMAX, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2115, zastoupené JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2008 č. j. -518, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2005 č. j. -414 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2004 č. j. -360, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2004 č. j. -378, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 23. 6. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byly rozhodnutími porušeny y a d.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se domáhala proti stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 2 120 087,60 Kč s příslušenstvím za spotřebu elektrické energie, tepla, vody a telefonních služeb za dobu březen 1999 až únor 2000, vyúčtovanou na základě nájemní smlouvy.

Okresní soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy; vztah účastníků proto posoudil z hlediska nároků na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu . Současně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není promlčen. Argumentoval tím, že vztah účastnic byl obchodněprávním, tedy (i dle judikatury Nejvyššího soudu) je třeba ohledně promlčení nároku z bezdůvodného obohacení postupovat dle obchodního zákoníku (čtyřletá promlčecí lhůta) a nikoliv dle (dvouletá promlčecí lhůta). Rovněž v dané věci shledal důvod aplikace obchodního zákoníku, tedy že námitka promlčení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2004 č. j. -360 (ve znění opravného usnesení) tak, že výrokem I žalobě vyhověl co do částky 1 867 248 Kč s příslušenstvím a výrokem II žalobu zamítl co do částky 252 839,64 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelka i žalobkyně podaly odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9. 2005 č. j. -414 tak, že potvrdil I. výrok prvostupňového rozhodnutí co do částky 455 476,88 Kč a ve zbylé části prvostupňové rozhodnutí zrušil. Uvedl, že potvrzená částka 455 476,88 Kč představuje dluh, který byl mezi účastnicemi nesporný. Současně se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu ohledně neopodstatněnosti námitky promlčení; odkázal na jeho argumentaci.

Stěžovatelka (žalovaná) podala dovolání (poznámka: S ohledem na výrok odvolacího soudu nesouhlasila evidentně toliko s potvrzením prvostupňového rozhodnutí ohledně částky 455 476,88 Kč.). Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2008 č. j. -518 tak, že dovolání stěžovatelky podané dle odmítl. Neshledal zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí. Poukázal na správnost závěrů nižších soudů stran institutu promlčení ve vztahu k nároku na bezdůvodné obohacení v obchodněprávním vztahu a odkázal na svou předchozí judikaturu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu nesouhlasila se závěry soudů, že nedošlo k promlčení nároku (455 476,88 Kč). Má za to, že vztah z bezdůvodného obohacení je občanskoprávním, proto i promlčení se musí řídit , který stanoví dvouletou promlčecí lhůtu. Dle stěžovatelky by názor obecných soudů vedl k právní nejistotě, když cestou zpochybnění platnosti (nájemní) smlouvy by bylo možno "přejít" z režimu do režimu obchodního zákoníku. Rovněž namítla, že soudy nesprávně interpretovaly závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. .

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. K tomu dojde zpravidla, pokud jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud obecné soudy neposoudily ústavně konformně konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s interpretací a aplikací podústavního (hmotného) práva obecnými soudy; stěžovatelka má odlišný názor na aplikovaný režim promlčení. Interpretace a aplikace podústavního práva je však věcí obecných soudů a v rámci jejich soustavy je možno se domáhat jeho ochrany, což se nepochybně stalo. Ústavní soud tak pouze zkoumal, zda soudy neaplikovaly podústavní hmotné právo svévolně a zda v interpretaci nevykročily z ústavních mezí. Prvostupňový a odvolací soud dospěly k závěru, že vztah účastnic byl obchodněprávní, proto je třeba i ohledně promlčení nároků z bezdůvodného obohacení postupovat dle obchodního zákoníku. S těmito právními závěry se ztotožnil také Nejvyšší soud a nepovažoval je ani za odchylné od jeho ustálené judikatury, což také podrobně odůvodnil. Dle Ústavního soudu v případě těchto právních závěrů soudů rozhodně nelze hovořit o libovůli či nedůvodnosti, nebo o rozporu s právními výkladovými pravidly. Ústavní soud tak vybočení z ústavních kautel neshledal.

Ačkoliv stěžovatelka neuvedla v ústavní stížnosti bližší argumentaci, tvrdila porušení práva na spravedlivý proces dle d. Ústavní soud proto v tomto obecném rámci provedl přezkum a dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Stěžovatelka měla možnost hájit svá práva u nezávislého a nestranného soudu, dle obsahu napadených rozhodnutí využila svého práva se vyjadřovat, vznášet námitky a navrhovat důkazy, přičemž obecné soudy řádně věc projednaly; nejsou zde zřejmé ani nedůvodné průtahy v řízení. Obecné soudy také řádně a srozumitelně svá rozhodnutí odůvodnily, když z nich vyplývají přehledně jejich úvahy i skutkové a právní závěry.

Z výše uvedených důvodů postupoval Ústavní soud dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu