Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2657/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Trading Třeboň s.r.o., se sídlem Sokolská 34/II, Třeboň, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 6. 2007, č. j. -24, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2007 č. j. -46 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008 č. j. -78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná a d (dále jen " "). Poukazuje na to, že svůj dluh vůči oprávněnému splnila nezávisle na exekuci dne 6. 6. 2007 vložením příslušné hotovosti na bankovní účet oprávněného, což oznámila oprávněnému i soudu spolu s návrhem, aby pro případ podání návrhu nebyla exekuce nařizována, resp. aby případně nařízená exekuce byla zastavena. Dle ní měl tedy soud prvního stupně exekuci na základě obdrženého podání podle zastavit. Místo toho doručil pověřenému exekutorovi usnesení o nařízení exekuce a ten vydal dne 15. 6. 2007 exekuční příkaz, do nějž zahrnul i povinnost stěžovatelky platit odměnu exekutora a náklady exekuce. Protože rozhodnutí o nařízení exekuce neobsahovalo základní náležitosti podle ustanovení exekučního řádu, exekuční příkaz měl být vydán až po opravě vadného usnesení. Navíc nebylo možné spočítat odměnu exekutora, neboť ve smyslu je základem pro určení odměny výše exekutorem vymoženého plnění, přičemž v této věci stěžovatelka zaplatila příslušnou pohledávku mimo exekuci dříve, než se dozvěděla o její nařízení. Nápravu uvedených pochybení nesjednal ani odvolací soud, který měl její odvolání z hlediska jeho obsahu posoudit jako návrh na zastavení exekuce. Za šikanózní označuje chování oprávněného, který jí částku určenou na splnění pohledávky bezdůvodně vrátil. Tím vyjádřil vůli neposkytnout stěžovatelce potřebnou součinnost a jako věřitel se v důsledku toho sám dostal do prodlení. Bezdůvodným vymáháním již splněné povinnosti včetně odměny a nákladů exekuce tak bylo zasaženo do práva na soudní ochranu a do majetkové sféry stěžovatelky. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se s dovolacími námitkami vypořádal jen zčásti a formulovanou otázku zásadního právního významu ve svém rozhodnutí svévolně zúžil.

Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 28. 5. 2007 č. j. -20, ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. 6. 2007, nařídil podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti exekuci na majetek stěžovatelky a provedením exekuce pověřil Mgr. Jaroslava Homolu. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 10. 2007 čj. -46 tak, že odvolání odmítl s tím, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Tvrzení stěžovatelky, že po vydání rozhodnutí splnila uloženou povinnost, posoudil jako návrh na zastavení exekuce, o němž rozhodne soud prvního stupně. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 21. 7. 2008 č. j. -78 tak, že je jako nepřípustné odmítl. Shledal, že napadené rozhodnutí je v souladu se standardní judikaturou týkající se rozhodování o návrhu na nařízení exekuce. Zdůraznil, že okolnosti týkající se případného plnění mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení exekuce, přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže překročit. V daném případě stěžovatelka navrhuje zrušit usnesení o nařízení exekuce na její majetek a na ně navazující rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího. Přitom je zřejmé, že brojí především proti vydání exekučního příkazu a v něm vyčíslené odměně exekutora a nákladům exekuce. O nich však nebylo v napadených usneseních rozhodováno. Z tohoto důvodu jsou stěžovatelčiny námitky nedůvodné, stejně jako její odkaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o odměně exekutora a exekučních nákladech v případě, že dlužník splní po nařízení exekuce svou povinnost bez přímé účasti exekutora. Samotným nařízením exekuce (pokud pro to byly splněny zákonné podmínky) však nemohlo v tomto směru dojít k žádnému porušení jejích základních práv a svobod. Tím není vyloučena možnost uplatnit námitky proti nákladům exekuce a odměně exekutora adekvátním způsobem a ve fázi řízení k tomu určené. Ze stejného důvodu se Ústavní soud nezabýval ani tvrzenými průtahy při rozhodování o zastavení exekuce.

Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce ( § 44 odst. 2, § 130 exekučního řádu), soud zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda právo není prekludováno. Přitom se nezabývá tím, zda povinnost uložená exekučním titulem, byla po jeho vydání splněna, či z jakých důvodů splněna být nemohla. V tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Okolnosti týkající se případného plnění jsou hodnoceny až v řízení o zastavení exekuce.

V projednávané věci byly všechny předpoklady rozhodné pro nařízení exekuce splněny a soud prvního stupně nepochybil, když exekuci na majetek stěžovatelky nařídil. V tomto směru stěžovatelka ani žádné výhrady v průběhu odvolacího řízení nevznesla a nečiní tak ani v ústavní stížnosti. Proto nemůže nic vytýkat ani odvolacímu soudu, který její odvolání podle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu odmítl. Podle uvedeného ustanovení totiž platí, že v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Pokud takové skutečnosti odvolání neobsahuje, soud usnesením odvolání odmítne.

Skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce zcela jistě nejsou stěžovatelkou tvrzené okolnosti týkající se případného plnění. Odvolací soud proto nepochybil, když se těmito skutečnostmi nezabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na další postup soudu prvního stupně, který je bude hodnotit v rámci řízení o zastavení exekuce.

Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami, upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelkou předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení Stěžovatelka mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jejím dovoláním, přípustným pouze podle věcně nezabýval.

Právo na spravedlivý proces, garantované y, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté y. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodly s těmito kautelami v rozporu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2009

Stanislav Balík

předseda senátu