Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 601/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) M. J. a 2) Mgr. G. J., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006 čj. -257 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 9. 2006 se M. J. a Mgr. G. J. (dále též "stěžovatelé" případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydané v řízení o určení práva, a to v částech, jimiž potvrdilo výrok nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení a nepřiznalo žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dne 16. 10. 2006 Městský soud v Praze Ústavnímu soudu sdělil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného dovolání; Ústavní soud proto vyčkal výsledku dovolacího řízení a po jeho skončení vyžádal od nalézacího soudu spis .

II.

Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí vrchního soudu a rozhodnutí dovolacího soudu, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 19. 1. 2005 Městský soud v Praze vyhověl v celém rozsahu návrhu žalobců a mj. určil, že jsou společnými nájemci specifikovaného družstevního bytu v Praze 10; dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a doplňujícím usnesením ze dne 21. 1. 2005 uložil žalobcům povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 6.830,- Kč.

Dne 18. 5. 2006 Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného i vedlejší účastnice na jeho straně do výroku ve věci samé a k odvolání žalobců do výroků o náhradě nákladů řízení rozsudek nalézacího soudu ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud dne 29. 10. 2008 rozhodl o dovoláních žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku odvolacího soudu tak, že řízení o dovolání žalovaného zastavil (výrok I.), dovolání vedlejší účastníce odmítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 4.225,- Kč.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek dle d (dále jen " "). Odůvodnění náhradově nákladových výroků v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu považovali za nedostatečná a nezákonná.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Postatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní, je především tvrzení, že rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu, která stěžovatelé považovali za nezákonná, bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnického práva dle y, jehož relevantní ustanovení zní:

"Čl. 11

(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.",

zakotveného též - jako základní právo na pokojné užívání majetku - v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zní:

"Článek 1

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

Ústavní soud připomíná, že podmínkou aplikace citovaných článků y a Úmluvy je - vedle samotné existence "majetku" - především skutečnost, že k nějakému zásahu (třetí osoby) do tohoto majetku vůbec došlo. Až následně, po splnění těchto dvou podmínek, Ústavní soud zkoumá, zda se jednalo o zásah ospravedlněný z hlediska třetí věty Protokolu č. 1 k Úmluvě, zda byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.

V projednávaném případě je evidentní, že k žádnému zásahu orgánů veřejné moci či jiných osob do existujícího majetku stěžovatelů nedošlo, neboť stěžovatelé jako žalobci platili sami ze svého jim vznikající náklady řízení před obecnými soudy; tento postup nelze považovat za jakýkoliv zásah (do majetku jimi vlastněného) ve smyslu y, resp. Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Za "majetek" ve smyslu citovaných článků y a Úmluvy lze za určitých okolností považovat i budoucí příjem (tzv. "legitimní očekávání"). Takový majetkový nárok však nesmí být podmíněný, musí již být získán nebo splatný, nebo dostatečně podložený ustálenou judikaturou obecných soudů. Tak tomu ovšem v případech rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů civilního řízení není pravidelně, ba není tomu prakticky nikdy, neboť vždy záleží na okolnostech jednotlivého případu; obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení navíc požívají širokou (byť ne bezbřehou) možnost uvážení.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že nedostatečným odůvodněním svých rozhodnutí obecné soudy porušily principy spravedlivého procesu, Ústavní soud toto jejich přesvědčení nesdílí; je naopak toho názoru, že odvolací i nalézací soud svá rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s ústavními požadavky spravedlivého procesu odůvodnily řádně.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu