Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 964/08

Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ž. J., zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Pařížská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2006 č. j. -44 a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. května 2005 č. j. -31, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2008, napadá stěžovatelka oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Obsahem argumentace stěžovatelky v projednávané ústavní stížnosti je její nesouhlas s právním závěrem obou obecných soudů ohledně počítání běhu zkušební doby a jejího prodloužení tak, jak byl vyložen v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích, a tvrdí, že "běh zkušební doby se prodlužuje o dny kalendářní, nikoli o dny pracovní". Z tohoto důvodu bylo údajně skončení jejího pracovního poměru až ke dni 7. 1. 2004 neplatné.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 č. j. -31 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, provedeného žalovanou společností České dráhy, a. s. dopisem ze dne 5. 1. 2004 a příslušné náhrady mzdy, která jí bude vyplácena žalovanou měsíčně do doby, než jí bude umožněno pokračovat v práci (výrok I.).

Po provedeném dokazování soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 1. 10. 2003 mezi účastníky řízení platně vznikla pracovní smlouva na dobu neurčitou se sjednanou tříměsíční zkušební dobou. Stěžovatelka byla v době od 2. 12. 2003 do 19. 12. 2003 v pracovní neschopnosti, přičemž dopisem ze dne 5. 1. 2004 (doručeným stěžovatelce téhož dne) žalovaná písemně ke dni 7. 1. 2004 zrušila pracovní poměr stěžovatelky. Soud prvního stupně dovodil, že zkušební doba pro překážky ve výkonu práce na straně stěžovatelky skončila ke dni 7. 1. 2004; byl-li pracovní poměr k témuž datu zrušen, stalo se tak ve zkušební době.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 10. 2006 č. j. -44 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i z nich vyvozenými právními závěry.

Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 2. 2008 č. j. -64 tak, že je jako nepřípustné [ věta první a ] odmítl. I když stěžovatelka usnesení dovolacího soudu podle petitu ústavní stížnosti nenapadá, odvozuje od jeho doručení zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti. Ve stručnosti lze shrnout, že dovolací soud neshledal stěžovatelkou předloženou právní otázku po právní stránce za zásadně významnou, neboť se problematikou prodloužení zkušební doby zabýval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Přes uvedené konstatování dovolací soud vyjádřil názor, že pokud byl úkon žalované směřující k ukončení pracovního poměru stěžovatelky učiněn dne 5. 1. 2004, což stěžovatelka nezpochybnila, stalo se tak ještě ve zkušební době, a tedy platně. Není přitom právně významné, který den označila žalovaná jako den skončení pracovního poměru.

III.

Po posouzení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné také tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je výhradně založena k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná základní práva nebo svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem je též nezbytnost řádného, srozumitelného a logického odůvodnění soudních rozhodnutí.

Jinak však Ústavní soud zastává stanovisko, že interpretace podústavního práva, včetně sjednocování judikatury, do kompetence Ústavního soudu nenáleží; to je svěřeno soudům obecným, resp. Nejvyššímu soudu. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích výslovně zdůraznil, že postup soudu v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (a představuje tak interpretační libovůli), případně je v rozporu s obecně sdílenými principy spravedlnosti.

Z pohledu takto vymezeného přezkumu Ústavního soudu tvrzená protiústavnost napadených rozsudků zjištěna nebyla.

I když je stěžovatelka přesvědčena, že dovolacím soudem použité odkazy na platnou judikaturu ve výše vymezené právní otázce jsou pro rozhodování obecných soudů v projednávané věci nepřípadné, Ústavní soud s tímto názorem nesouhlasí. Jak ostatně zdůraznil právě dovolací soud, pro rozhodování v projednávané věci nebyla právně významná stěžovatelkou akcentovaná otázka pracovních či kalendářních dnů, ale výhradně zjištění stěžovatelkou ani žalovanou nezpochybněné, že písemné oznámení žalované o zrušení pracovního poměru ve zkušební době bylo stěžovatelce v této zkušební době doručeno, proto bylo takové zrušení platné. Platným by totiž bylo i v případě, že by v tomto dopise žalované nebyl označen den skončení pracovního poměru, resp. by byl jako den zrušení pracovního poměru označen den následující po uplynutí zkušební doby; pak by pracovní poměr skončil poslední den zkušební doby.

Protože nebylo zjištěno, že by odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků neodpovídala ustanovení , resp. že by představovala interpretační libovůli, případně, že by v průběhu pravomocně skončeného řízení byla porušena procesní práva stěžovatelky, Ústavní soud se neztotožnil s jejím tvrzením o porušení jejích základních práv a svobod.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu