Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2513/08

Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 7. 2005 č. j. -210, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2007 č. j. -256, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2008 č. j. -324, jakož i rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 3. 2007 č. j. -157 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2008 č. j. -175, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o zaplacení částky 62 876,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a v řízení o zaplacení částky 31 846,- s příslušenstvím, v nichž stěžovatel vystupoval jako žalobce. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a y ČR, a d (dále jen " ") a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v zásadním nesouhlasu stěžovatele se znaleckým posudkem, jehož závěry napadl již v odvolacím a dovolacím řízení, v nichž, jak je patrno z obsahu přiložených listin, uplatnil stejné námitky jako v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel dále napadá rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci jeho žaloby proti znalkyni, která vypracovala předmětný znalecký posudek. Tato jeho žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle věty první a , (dále jen " "), jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývající následující skutečnosti:

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatel v něm především zpochybňoval skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, jež se při stanovení výše bezdůvodného obohacení opřely o závěry soudem vyžádaného znaleckého posudku. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoli nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu V souladu s těmito závěry, a na základě příslušné zákonné úpravy, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat , v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. -157 a Krajského soudu v Brně č. j. -175, Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou. Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak ovšem vyplývá z vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008, které si Ústavní soud vyžádal, napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nebyl v době podání ústavní stížnosti ještě doručen účastníkům řízení a jeho doručování bylo provedeno až po podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2008 podána předčasně. Proti předcházejícímu rozsudku Okresního soudu ve Znojmě je pak ústavní stížnost, s ohledem na uvedené, nepřípustná pro nevyčerpání všech opravných prostředků ( ).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. -256 a Okresního soudu ve Znojmě č. j. -210 ji podle ustanovení odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

V části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -175 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. -157 ji Ústavní soud odmítl jako návrh nepřípustný na základě ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu