Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2178/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti nezletilé H. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2008 ve věci sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 42a obč. zák., takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 42a obč. zák. se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Dne 27. 4. 2007 byla u Okresního soudu v Domažlicích společností Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s., podána proti stěžovatelce žaloba na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 17. 5. 2006 (kterou J. H. na ni převedla specifikované nemovitosti) s odůvodněním, že žalobkyně má vůči J. H. pohledávky založené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. ve výši 8 712 Kč, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. ve výši 6 350 Kč a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. ve výši 5 000 000 Kč.

Usnesením ze dne 28. 3. 2008 soud prvního stupně řízení podle přerušil, a odvolací soud toto usnesení napadeným - v záhlaví označeným - usnesením potvrdil.

Stěžovatelka je v ústavní stížnosti považuje za protiústavní, a tvrdí, že darovací smlouva ze dne 17. 5. 2006 odporovatelná není; žalobkyně totiž nemá vůči J. H. žádnou vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být namítanou darovací smlouvou zkráceno, a to především proto, že jí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. nebyl v době vydání napadeného usnesení pravomocný. Podle názoru stěžovatelky tak nejsou splněny podmínky odporovatelnosti právního úkonu dle § 42a obč. zák., a žalobkyně nadto neunesla důkazní břemeno co do tvrzení, že k uspokojení její pohledávky není možno použít jiný majetek (přímo) dlužníka.

Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a připomíná, že odporovatelná pohledávka by musela existovat již ke dni 17. 5. 2006, pročež ani (pozdějším) nabytím právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. tato podmínka nemůže být splněna.

Podle názoru stěžovatelky proto neprobíhá žádné řízení, v němž by byla řešena otázka, která může mít význam pro dané řízení [ve smyslu ], a soud prý namísto toho nesprávně vyčkává, až v jiném řízení pohledávka vůči J. H. vznikne; takový postup však stěžovatelka pokládá za rozporný se zákonem iy.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatelka v ústavní stížností namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Ačkoli se stěžovatelka formálně dovolává porušení (rovněž dovolávané a jsou zde zjevně nepřípadné) obsahově napadenému rozhodnutí vytýká především procesní nesprávnost; ústavněprávní roviny pak může být dosaženo jen za podmínek právě vyložených, tj. šlo-li by o situaci zmíněného výkladového excesu či svévole.

To v dané věci dovoditelné není.

Odvolací soud totiž aplikoval právní názory, jež jsou v soudní praxi zjevně ustálené.

V rozsudku ze dne 22. 6. 2001 sp. zn. , uveřejněném pod č. 12/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že "vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení " (obdobně viz rozsudek téhož soudu ze dne 18. 5.1999 sp. zn. , uveřejněný pod č. 27/2000 tamtéž).

Je očividné, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je s tím v souladu.

Ani názory, vyjádřené ve stěžovatelem odkazovaných (jiných) rozhodnutích, tomu nekolidují. Kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. , uveřejněném pod č. 64/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud posoudil otázku existence legitimace k odpůrčí žalobě (§ 42a obč. zák.) tak, že ji má ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, "a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu". Stěžovatel tedy adekvátně nevnímá, že je rozdíl mezi mít pohledávku a mít ji soudním rozhodnutím přiznanou. Námitka, že bylo pominuto, zda k uspokojení pohledávky žalobkyně nelze použít majetek dlužnice J. H., je nepřípadná potud, že ve vztahu k napadenému usnesení, jímž je toliko přerušení řízení, nemá místa již z povahy věci.

Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. obdobný metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle v řízení před Ústavním soudem v ustálené judikatuře Ústavního soudu - srov. např. usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

, resp.

sp. zn.

].

Tím spíše to platí o rozhodnutí o přerušení řízení, jež je vedeno proti stěžovatelce jakožto žalované. Není objektivně seznatelné, v čem mohou být dotčena její procesní práva, natožpak ta, jež jsou garantována ústavním pořádkem.

Argumentací obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatelka dává zřetelně najevo, že ji směřuje nikoli proti usnesení, jež bylo vydáno (o přerušení řízení), nýbrž proti rozhodnutí ve věci samé, které, jakožto pro sebe nepříznivé, zde - pouze - předjímá.

Nedostatek důvodu k zásahu Ústavního soudu je pak evidentní.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečené se podává, že právě tak je tomu v posuzovaném případě; je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dojít nemohlo.

Je-li procesní rozhodnutí posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, pak nikoli toto procesní usnesení, nýbrž zpravidla až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Uplatňuje se tím i princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle usnesením odmítl.

Logicky pak stíhá stejný osud i návrh stěžovatelky, vycházející z ustanovení , neboť existence (platnost, resp. účinnost) napadeného ustanovení obč. zák. na dovozený výsledek řízení nemohla mít žádný vliv, jestliže závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti má základnu v její "nepřijatelnosti" (viz shora).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu