Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2328/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008 č. j. -34, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006 č. j. -13, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V první části ústavní stížnosti stěžovatel popisuje genezi celého případu. Dle jeho názoru je vymáhání nedoplatku podle rozhodnutí celních orgánů SRN podle , o správě daní poplatků (dále jen " "), s použitím , o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen " ) protizákonné a protiústavní. Má za to, že je na jeho případ aplikován retroaktivně. K samotným rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, uvádí, že obecné soudy měly jeho žalobu věcně přezkoumat. Na rozdíl od názoru soudů je přesvědčen, že správní žaloba je obecně přípustná proti každému rozhodnutí o zřízení zástavního práva v rámci exekuce podle daňového řádu, neboť takovým rozhodnutím je nově založena povinnost dotyčného subjektu strpět výkon zástavního práva, čímž se de facto mění vlastnické právo tohoto subjektu, který nemůže z věci dosáhnout plnohodnotného výtěžku.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno následující:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 13. 3. 2006 č. j. 4820/06-213 o zřízení zástavního práva tak, že text výroku rozhodnutí zněl "Celní úřad zřizuje v souladu s ustanovením , o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen ZSDP) a s použitím , o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, v platném znění, zástavní právo na následující majetek dlužníka M. K.: - 3/5 nemovitosti vedené na listu vlastnictví číslo 114 katastrálního území 748323 Skočice u Přeštic, a to St. Parcela 66/1, výměra 1661 m2, zastavěná plocha nádvoří, č. p. 141".

Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížností správní žalobu odmítl jako nepřípustnou. Vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 4. 2005 č. j. -61 (č. 613/2005 Sb. NSS), podle něhož je rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 72 daňového řádu rozhodnutím předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. O kasační stížnosti proti tomuto odmítavému usnesení rozhodl Nejvyšší správní soud druhým napadeným rozhodnutím tak, že kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Připomněl, že otázkou přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 72 daňového řádu se již vícekrát zabýval. Neshledal důvod odchýlit se od svého dříve zaujatého právního názoru, že rozhodnutí vydané podle § 72 daňového řádu k zajištění daňové pohledávky je rozhodnutím předběžné povahy, přičemž není meritorním ani konečným rozhodnutím (po zřízení zástavního práva musí správce daně učinit další právní úkony vedoucí k uspokojení pohledávky), ale rozhodnutím dočasným, které pouze stimuluje stěžovatele k uhrazení daňové pohledávky a pro případ budoucího exekučního řízení usnadňuje správci daně její provedení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba konstatovat, že krajský soud i Nejvyšší správní soud meritorně nepřezkoumávaly správnost postupu celního ředitelství při vydání rozhodnutí podle daňového řádu, nýbrž se zabývaly toliko otázkou přípustnosti žaloby, přičemž dospěly k závěru, že žaloba není přípustná z důvodu kompetenční výluky ve smyslu . Ani Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit postup vedoucí ke zřízení zákonného zástavního práva. Ústavní soud mohl posuzovat důvodnost ústavní stížnosti výlučně z hlediska ústavní konformity závěru obecných soudů o nepřípustnosti správní žaloby.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení , konkrétně jeho ustanovení . Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud zdůrazňuje, že v období neexistence u předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti tohoto soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy, provedený Nejvyšším správním soudem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159). Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Nejvyšší správní soud, který se ztotožnil s právním názorem vysloveným v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni, dle kterého zřízení zástavního práva na nemovitost stěžovatele za účelem zajištění daňové pohledávky dle § 72 daňového řádu je rozhodnutím předběžné povahy, které je vyloučeno ze soudního přezkumu, své závěry ve svém rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Jeho právní názory zcela korespondují závěrům a úvahám, které v posuzované právní otázce Nejvyšší správní soud vyslovil již v dřívějších rozhodnutích (viz rozsudky sp. zn. , publ. pod č. 613/2005 Sb. NSS, sp. zn. ze dne 23. 2. 2007) a z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku, rozhodnutí o zřízení zástavního práva není rozhodnutím meritorním ani konečným a nelze je považovat za jeden ze způsobů výkonu rozhodnutí, protože nedochází k přímému postihu majetku stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů nebyl závěr o nepřípustnosti správní žaloby shledán protiústavním. Použitím ustanovení (které vytváří meze základního práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 2 y) nejsou podstata a smysl práva na soudní ochranu dotčeny, neboť, jak již bylo vícekrát zdůrazněno, právo na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečných (srov. nález

, publ. pod č. 291/1999 Sb.).

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2009

Stanislav Balík

předseda senátu