Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3130/08

Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2009 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. - 164, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, č. j. - 143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručené základní právo na vlastnictví garantované d (dále jen " "). Dále je stěžovatelka přesvědčena, že napadená rozhodnutí porušila základní právo na soudní ochranu podle hlavy páté y, resp. právo spravedlivý proces garantované y.

Po dřívější kasaci rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně dovolacím soudem, projednával Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně i soud odvolací byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého dosavadní chybná aplikace a výklad ust. a c) , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen " ") vedly k nesprávnému přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti stěžovatelce, neboť finanční náhrada byla již poskytnuta sourozencům Z., synovcům stěžovatelčina zemřelého manžela V. Z. K poskytnutí finanční náhrady došlo na základě platné závěti zůstavitele, který projevil vůli ustanovit své synovce k dědění mj. nemovitého majetku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. , citovaného městským soudem, je právně významné v prvé řadě to, že existovala platná závěť a že závěť byla předložena v řízení o dědictví. Jako dědici ze závěti byli proto sourozenci Z. ve vztahu k stěžovatelce, která byla také oprávněnou osobou podle daného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, v prioritním postavení.

Nejvyšší soud svým usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jakožto nepřípustné. Dovolací soud odkázal na svůj rozsudek sp. zn. , kterým byly zrušeny dříve vydané rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vyjádřil k interpretaci ust. 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud poukázal také na to, že původní vlastník nemovitostí ve své závěti ustanovil, že "ostatní nemovitý majetek je pro V. Z. a pro J. Z.", tedy že jim náleží stejným dílem. Podle názoru Nejvyššího soudu "restituční nárok v případě narušené celistvosti dědictví nelze vykládat v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob". Naopak dědic ze závěti je podle Nejvyššího soudu (zcela ve shodě s judikaturou Ústavního soudu) ve vztahu k osobám spadajícím do dalších skupin v prioritním postavení, a proto jim musí ustoupit restituční nárok stěžovatelky.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka se domnívá, že chybnou interpretací ust. § 3 odst. 4 písm. a), b) zákona o mimosoudních rehabilitacích podanou obecnými soudy došlo k porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud dvakrát rozhodoval o téže věci a v obou případech rozdílným způsobem. Nejvyšší soud se dopustil porušení práva na soudní ochranu tím, že dovolání odmítl, aniž by k tomu měl právní důvod. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu není podle stěžovatelky řádné a vyčerpávající, a tak nesplňuje požadavky kladené na rozhodnutí podle y.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že závětní dědici jsou oprávněnou osobou podle daných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Interpretace a aplikace dané právní normy jednoduchého práva provedená obecnými soudy odpovídá i judikatuře Ústavního soudu týkající se zákonů zmírňujících křivdy z doby nesvobody, podle níž jsou dědici ze závěti v prioritním postavení vůči osobám spadajícím do dalších skupin oprávněných osob (srov. mutatis mutandis nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

, N 182/24 SbNU 355 a

sp. zn.

, N 64/26 SbNU 177). Ústavní soud proto musí konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a skutečnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě vést k porušení práva na spravedlivý proces, které není právem na příznivé rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky.

Namítá-li stěžovatelka další porušení práva na soudní ochranu, které má spočívat v tom, že městský soud rozhodoval dvakrát jinak o téže věci, podle názoru Ústavního soudu v žádném případě nejde o porušení práva na spravedlivý proces, ale jde o standardní zákonný postup obecných soudů, které jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu po kasaci svých rozhodnutí.

Pokud jde o námitku stran porušení vlastnického práva stěžovatelky, Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že ochrana vlastnického práva podle y se dotýká toliko již konstituovaného vlastnictví (srov. např. stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. , podle kterého restituční předpisy ve skutečnosti legalizovaly přechod majetku na stát a ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci, pokud oprávněná osoba splní restitučními zákony stanovené podmínky). Stěží se lze proto dovolávat porušení vlastnického práva garantovaného y za situace, kdy se stěžovatelka teprve domáhá před obecnými soudy osvědčení, že splnila podmínky pro konstituování vlastnického práva k finanční náhradě stanovené restitučními předpisy (srov. usnesení

sp. zn.

dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatelky. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2009

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu