Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2450/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele A. D., právně zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 51, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2008 č. j. -58, jakož i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008 č.j. -51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 30. 9. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která byla podáním ze dne 29. 10. 2008 doplněna tak, aby splňovala formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces, když se nemohl v souladu s d (dále jen " ") domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Aby Ústavní soud mohl celou věc posoudit s ohledem na měřítka ústavnosti kladená na řízení před soudem, vyžádal si od Městského soudu v Praze soudní spis vedený právě jmenovaným soudem pod spisovou značkou . Ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel (tehdy žalobce) podal dne 28. 4. 2005 k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti. K neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry mělo dojít postupem orgánů činných v trestním řízení - konkrétně se tohoto zásahu měla dopustit trestní soudkyně, policista a úředník ministerstva spravedlnosti vyřizující stížnosti žalobce (nyní stěžovatele). Stěžovatel proto podal žalobu na ochranu osobnosti proti těmto třem osobám a dále proti Ministerstvu spravedlnosti České republiky a Ministerstvu vnitra České republiky. Městský soud se žalobou stěžovatele vůbec věcně nezabýval a řízení zastavil s tím, že soud se může v rámci občanského soudního řízení zabývat pouze spory a jinými právními věcmi vyplývajícími z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů - k projednávání této žaloby tedy nemá soud pravomoc. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Praze - jako soud odvolací - rozhodnutí městského soudu částečně změnil tak, že městský soud je pravomocný k projednání žaloby vůči prvním třem žalovaným. Městský soud však i podruhé řízení o žalobě na ochranu osobnosti zastavil (učinil tak svým usnesením č.j. -51 ze dne 29. 1. 2008). Městský soud k opětovnému zastavení řízení přikročil poté, co stěžovateli nebylo ani usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2007 č. j. -41 a poté ani usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 č. j. -47 přiznáno osvobození od soudních poplatků a stěžovatel sám soudní poplatek nezaplatil ve lhůtě, kterou mu k tomu městský soud usnesením ze dne 18.12. 2007 stanovil [usnesení stanovící tuto lhůtu bylo stěžovateli doručeno 8. 1. 2008 - viz č.l. 48 a 53 soudního spisu, sp. zn. ]. Usnesení městského soudu o zastavení řízení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno výrokem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2008 sp. zn. . Usnesení městského i vrchního soudu, jimiž stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, vycházela ze stanoviska, že žaloba na ochranu osobnosti nemůže být zřejmě úspěšná, a to vzhledem k ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Protože soudy neshledaly u stěžovatele předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nestanovily mu právního zástupce pro řízení před obecnými soudy podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř") ve spojení s ustanovením Právního zástupce k podání ústavní stížnosti mu neustanovily.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechna relevantní rozhodnutí obecných soudů, jež podle stěžovatele způsobila porušení jeho práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Z výše uvedené podrobné rekapitulace je zjevné, že ústavní stížnost stěžovatele je koncipována tak, že zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo zastaveno řízení o ochraně osobnosti a jimiž bylo zastaveno řízení (resp. zamítnuta žádost) o ustanovení právního zástupce z řad advokátů k podání ústavní stížnosti. Na druhou stranu ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti uvedená zásadně směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, kterými mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku a kterými mu nebyl ustanoven zástupce ve smyslu V souladu s ustanovením lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Chtěl-li tedy stěžovatel ústavní stížností napadnout rozhodnutí nepřiznávající mu osvobození od soudního poplatku a neustanovující mu právního zástupce podle , pak tak musel učinit ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 č.j. -47 (toto usnesení mu bylo doručeno 8. 1. 2008 - viz č.l. 48 a 53 soudního spisu). Namítá-li proto stěžovatel v právě projednávané stížnosti protiústavnost řízení, v nichž nebylo vyhověno jeho návrhu na osvobození od soudního poplatku (resp. v nichž mu nebyl ustanoven právní zástupce podle ustanovení ), činí tak opožděně.

Potvrdil-li k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 11. 8. 2008 sp. zn. výrok I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008 č. j. -51, musel tak učinit, neboť odvolání žalobce proti výrokům I. a II. rozhodnutí Městského soudu v Praze odvozených od kogentního ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nemohl shledat důvodným. Důvodným nemohl shledat ani odvolání proti výroku III. rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to z důvodu, které v odůvodnění svého usnesení uvádí. Ostatně to, že tato ústavní stížnost mohla být posouzena příslušným senátem Ústavního soudu, svědčí o tom, že stěžovatel nebyl zkrácen v možnosti podat ústavní stížnost, aniž by tato byla soudcem zpravodajem odmítnuta pro nesplnění formálních požadavků na ni kladených.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu