Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2616/08

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. P. F., LL.M., právně zastoupeného JUDr. Davidem Šimonkem, LL.M., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Na Rovnosti 2267/11; adresa pro doručování Praha 1, Klimentská 1216/46, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2008, č.j. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavního práva na rovnost, zaručeného v d (dále jen " "), jakož i v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále práva na zákaz diskriminace, zaručeného v y, práva na vlastnictví, zaručeného v y, práva na svobodnou volbu povolání, zaručeného v y a práva na vzdělání, zaručeného v y.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2007, č.j. -22. Jím byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 13. června 2006, č.j. 16695/110/2005 o odvolání proti rozhodnutí Finančního řadu Ostrava II, o dodatečném vyměření daně z příjmu za rok 2002 ve výši 2.112,- Kč, ze dne 10. října 2005, č.j. 125119/05/389911/5018.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle a sofistikovaně popsal svoji nespokojenost s rozhodnutím správních soudů, které potvrdily správnost rozhodnutí finančních orgánů. Uvedený nedoplatek byl vyměřen na základě ustanovení , o dani z příjmu (dále jen " "), ve účinném znění do 1. ledna 2007. S ohledem na skutečnost, že uvedené ustanovení bylo zákonodárcem zrušeno, stěžovatel se již tohoto zákroku Ústavního soudu nedomáhal.

Citované ustanovení zákona o dani z příjmu uvádělo ve výčtu nezdanitelných částí základu daně i částku 11.400,- Kč ročně u poplatníka, který se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem, a to až do dovršení věku 26 let nebo po dobu prezenční formy studia v doktorském studijním programu, který poskytuje vysokoškolské vzdělání až do dovršení věku 28 let.

Stěžovatel považuje za diskriminační a v rozporu s citovanými základními právy skutečnost, že stát omezuje dobu přípravy na studium do 26 resp. 28 let. Tím došlo k porušení zásady rovnosti. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. ; ; Pl. ÚS. 36/93; Pl. ÚS. 5/95 či . S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.

Současně však Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se v nezměněné podobě vyskytla již ve správní žalobě a následně v kasační stížnosti. Dle y ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Správní soudy se námitkami stěžovatele, poukazujícími na tvrzené ohrožení jeho zaručených práv, zabývaly a v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí krajského soudu, se s nimi vypořádaly. V průběhu řízení přitom však nedospěly k závěru, že by se jednalo o takový zásah, který by stěžovatele neúměrně poškozoval a vedl k nutnosti obrátit se přímo na Ústavní soud.

Finanční orgány, jakož i správní soudy při svém rozhodování vycházely z tehdy platné úpravy zákona o dani z příjmu. Jak je patrné z novely, kterou bylo zrušeno ustanovení § 15 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu, nevypustil zákonodárce tuto část zákona proto, že by ji považoval za protiústavní. Učinil tak v souladu s provedenou reformou daně z příjmu a nyní se tedy již nejedná o nezdanitelnou část základu daně, ale o částku, kterou je možno odečíst od výsledné daně. Nově je tedy tato problematika zakotvena v ustanovení § 35ba odst. 1 písm. f) zákona o dani z příjmu v platném znění.

K tvrzeným námitkám stěžovatele pak Ústavní soud považuje za nezbytné uvést následující. neuvádí, co rozumí dobou soustavné přípravy na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem. Je však zjevné, že vychází z terminologie uvedené v zákoně č. , o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Zde je v ustanovení uvedena definice nezaopatřeného dítěte, kterým je dítě nejdéle do 26 let, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání ( až 15).

Z uvedeného je patrné, že otázka zdanění, resp. daňových úlev je formálně provázána s dalšími právními předpisy, s nimiž tvoří ucelený systém. Současně pak objem vybraných daní, resp. možnosti jejich snížení, je provázán se stranou výdajů státního rozpočtu, například i ve formě státní sociální podpory.

Otázku stěžovatelem zmiňované rovnosti tedy není možno uvažovat izolovaně. Zákonodárce poskytuje každému občanovi benefit odečitatelné částky z daní z důvodu studia v rozsahu 20 let, přičemž tato doba je zjevně správně považována jako standardní doba studia. Tuto dobu současně považuje za dobu, kdy je dítě nezaopatřeno. Nutné je rovněž přihlížet k faktu, že se týká částky, o kterou je možno snížit daně, tedy výchozím předpokladem je fakt, že adresát tohoto dobrodiní je výdělečně činný. Ve vztahu k jiné osobě, která tuto odečitatelnou položku nemůže vykázat, neboť již není nezaopatřeným dítětem připravujícím se na budoucí povolání, pak lze spatřit ještě výraznější zvýhodnění, neboť studium je v převážné míře bezplatné. Studující pak považují za zcela přirozené, že i náklady přímo související s jejich studiem, tedy provoz škol, je podporován, případně zcela hrazen z rozpočtu státu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu tedy uzavírá, že pokud dle y lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, není právní úprava, kterou stěžovatel konečně ani nenapadl, v rozporu s jeho základními právy. Ani právní úprava ani aplikace zákona o daních z příjmu tedy nezasahuje do práva stěžovatele na rovnost či zákaz diskriminace, nemá-li stěžovatel na mysli diskriminaci v podobě zvýhodnění. Rovněž není omezeno právo stěžovatele na přípravu na budoucí povolání a na vzdělání. Zásah do práva na vlastnictví pak není, s výhradou odkazu na diskriminaci, možno v napadeném rozhodnutí shledat.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu