Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2879/08

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu v pro Prahu 9 ze dne 13. 4. 2006, č. j. -37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, č. j. -60, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9. 2008, č. j. -74, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Úhrada nákladů na právní zastupování se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 11. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení a d (dále jen " "), y a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Protokol k Úmluvě") a y a Úmluvy.

Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 žalobu na vyklizení bytu proti žalovanému O. R., neboť podle jeho názoru užívá byt bez právního důvodu. Podle stěžovatele byla nájemní smlouva uzavřená dne 12. 9. 2002 neplatná, neboť neobsahovala výši nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a ani v ní nebyl uveden řádný způsob jejich určení. Obvodní soud zjistil, že ohledně výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu nájemní smlouva odkazuje jednak na příslušné platné právní předpisy a jednak na vydaný evidenční list. Stěžovatel podle obvodního soudu své tvrzení o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy neprokázal.

Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl městský soud tak, že je potvrdil, neboť soud prvního stupně si podle názoru soudu odvolacího pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodu nepřípustnosti, neboť napadená rozhodnutí nemají po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle které "způsobem výpočtu" nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje způsob výpočtu nájemného a úhrady za služby, tj. lze dle něj dospět ke konkrétní peněžité částce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. ). Nejvyšší soud také již dovodil, že jde-li o techniku výpočtu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, lze - i po zrušení nálezem Ústavního soudu (nález č. 231/2000 Sb.) - na tuto vyhlášku v nájemní smlouvě odkázat (srov. např. rozsudek ze dne 20. října 2005, sp. zn. ). Nejvyšší soud uzavřel, že "jestliže odvolací soud v daném případě pokládal odkaz na příslušný právní předpis (určený tím, že platil v době uzavření nájemní smlouvy - výměr Ministerstva financí 06/2002) za dostačující z hlediska naplnění obsahových náležitostí nájemní smlouvy (zvláště za situace, kdy konkrétní výpočet byl již proveden v evidenčním listu, na který nájemní smlouva rovněž odkazovala), neodchýlil se od ustálené judikatury."

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, k porušení y a Protokolu k Úmluvě mělo dojít tím, obecné soudy náležitým způsobem nezohlednily zásadní nedostatek v náležitostech smlouvy, neboť smlouva neobsahuje řádně stanovenou výši nájemného za užívaný byt. Jak uvádí stěžovatel, není vůbec zřejmé, jakého evidenčního listu se smlouva dovolává a na jaké platné právní předpisy odkazuje. Stěžovatel upozorňuje, že v době uzavření nájemní smlouvy již neplatila , neboť byla zrušena nálezem č. 231/2000 Sb. a to ke dni 31. 12. 2001. Následně vydaný výměr Ministerstva financí č. 06/2002 byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. ke dni 18. 11. 2002. Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že k zrušení došlo až po podpisu smlouvy, argumenty Ústavního soudu však považuje za zcela zásadní. Stěžovatel z nich dovozuje, že nelze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, protože "není možné, aby byl platný smluvní odkaz na vyhlášku, která byla zrušena pro rozpor s ústavními předpisy." Porušení y a y stěžovatel spatřuje v tom, že podle ust. platného ke dni uzavření smlouvy měl být pro změnu podmínek nájemní smlouvy stanoven zvláštní právní předpis. Takovýto předpis, který by vyrovnal postavení smluvních stran, nicméně nebyl přijat (odhlédneme-li od účinného po pravomocném skončení sporu), a proto je podle stěžovatele úprava nájemní smlouvy v důsledku nečinnosti zákonodárce nevyvážená a diskriminuje stěžovatele. Důsledkem nečinnosti zákonodárce je protiústavní stav, neboť zákonodárce nepřijetím určité zákonné úpravy zasáhl do u chráněného zájmu. Protože smlouva mezi právním předchůdcem stěžovatele a nájemcem byla uzavřena na dobu neurčitou a zákon i smlouva neumožňují provést jednostranně změny, je smlouva podle názoru stěžovatele protizákonná a tedy neplatná. Porušením práva na spravedlivý proces dle y a Úmluvy pak mělo dojít tím, že obvodní soud nepostupoval a nerozhodoval zcela nestranně, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí použil slovo "šikanózní" pro označení jednání stěžovatele vůči nájemcům v domě. Dále stěžovatel tvrdí, že k porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít postupem soudů při hodnocení důkazů, neboť smlouva prý nebyla prozkoumána jako celek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ zákona Ústavním soudu].

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Obecné soudy předně ústavně přijatelně posoudily otázku způsobu stanovení výše nájemného, které představuje obligatorní náležitost nájemní smlouvy, a proto Ústavní soud nemá důvod k zásahu do těchto rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele garantované y a Protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud podotýká, že posouzení dané věci je spojeno s otázkou účinků nálezů Ústavního soudu. Z ust. vyplývá, že jsou nálezy podle § 57 odst. 1 písm. a) vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak. Nález č. 231/2000 Sb. zrušující nabyl účinnosti dnem 31.12. 2001 a nález č. 528/2002 Sb. zrušující výměr Ministerstva financí č. 06/2002 dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. 18. 12. 2002. Z principu právní jistoty a důvěry občanů v právo vyplývá, že právní vztahy vzniklé na základě později Ústavním soudem zrušeného právního předpisu nelze v žádném případě prohlásit za protizákonné či dokonce neústavní. Tomu odpovídá koncepce ust. , která mj. v odst. 2 stanoví, že dokonce pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen zůstávají nedotčena. Tím spíše je logické, že nedotčenými zůstávají i práva a povinnosti vzniklé ze zrušených předpisů, jak stanoví odst. 4 tohoto ustanovení. Nájemní smlouva byla uzavřena za účinnosti tehdy platného právního předpisu, který pozbyl platnosti na základě derogačního nálezu Ústavního soudu daleko později, než došlo k uzavření nájemní smlouvy, a proto byla nájemní smlouva sjednána platně a nelze se skrze ni dovolávat porušování vlastnického práva garantovaného y a Protokolu k Úmluvě, jak to namítá stěžovatel.

Také namítané porušení y a y je liché, neboť nájemní smlouvou samotnou nemohlo dojít k porušení principu rovnosti a k diskriminaci. V základu kategorie rovnosti stojí idea srovnatelnosti, tj. otázka, kdo je s kým roven, či srovnatelný. Každá komparace předpokládá identická či srovnatelná kritéria. Vlastník v této situaci není ve srovnatelné pozici s nájemníkem, a proto nemůže jít o diskriminaci.

Namítané porušení práva na spravedlivý proces garantovaného y a Úmluvy není pak řádně odůvodněno, neboť stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení stran porušení práva na spravedlivý proces dokládaly.

Ústavní soud proto konstatuje, že soudy ústavně přijatelně posoudily otázku platnosti nájemní smlouvy jako předpokladu pro posouzení žaloby na vyklizení bytu a Ústavní soud nemá důvod k zásahu do jejich rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu jeho nákladů řízení vzniklých zastoupením advokátem ( a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2008

Vojen Güttler

předseda senátu