Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2127/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M. J., zastoupenou JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -152 ze dne 12. května 2008, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Mgr. P. S., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou, se sídlem Velké Meziříčí, Malá Stránka 318, jako vedlejšího účastníka takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecného soudu spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle d (dále jen " "), práva na ochranu majetku dle protokolu číslo 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na spravedlivé řízení dle Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka byla vlastnicí pozemku par. č. 1972 v k. ú. Velké Meziříčí a rozhodnutím Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou č. j. RKP 334/00-Vo ze dne 20. listopadu 2000 jí bylo pravomocně uloženo v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), aby obnovila předešlý pokojný stav, který spočívá v umožnění volného průchodu a průjezdu oběma směry přes předmětnou část pozemku do garáže vedlejšího účastníka řízení (Mgr. P. S.). Stěžovatelka byla dále povinna zdržet se veškerých kroků, které by tento pokojný stav narušovaly. Stěžovatelka však pravomocné rozhodnutí správního orgánu nerespektovala a nadále narušovala pokojný stav, tj. znemožňovala vedlejšímu účastníku průchod a průjezd přes předmětnou část nemovitosti, takže vedlejší účastník si pronajal za účelem garážování svého přívěsného vozíku garáž od třetího subjektu (J. H.), kdy nájemné činilo 800 Kč měsíčně. Dne 10. prosince 2004 převedla stěžovatelka pozemek 1972/1 na svého syna P. J. Vedlejší účastník se pak domáhal na stěžovatelce náhrady škody (poměrná část nájemného za období, kdy předmětný pozemek vlastnila stěžovatelka), která mu vznikla v důsledku nemožnosti garážovat svůj přívěsný vozík ve vlastní garáži.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou žalobu vedlejšího účastníka zamítl, když argumentoval tím, že pro soud není rozhodnutí správního orgánu podle závazným, a že podle tohoto ustanovení je možné chránit pokojný stav, který je protiprávní, a proto porušení povinnosti uložené podle individuálním správním aktem nezakládá odpovědnost za škodu. Jiné právo k užívání pozemku ve vlastnictví stěžovatelky vedlejšímu účastníku dle názoru soudu nesvědčilo (např. právo věcného břemene vzniknuvší vydržením), ačkoli vedlejší účastník doložil u, která obsahovala příslib přístupové cesty ke garáži předcházejícího vlastníka předmětné nemovitosti.

Krajský soud v Brně rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou změnil, a to tak, že žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že vedlejší účastník vydržel právo odpovídající věcnému břemeni, neboť na základě y, která obsahuje prohlášení přecházejícího vlastníka, že dovoluje užívání svého pozemku pro rodiče vedlejšího účastníka (Mgr. P. S.), byl vedlejší účastník v dobré víře, že mu přísluší právo průjezdu a průchodu přes pozemek stěžovatelky k jeho garáži. Dále pak Krajský soud v Brně argumentoval tím, že stěžovatelka porušila rovněž obecnou prevenční povinnost zakotvenou v ustanovení , když si nepočínala tak, aby nezpůsobila svým jednáním škodu, a to vzhledem k tomu, že stěžovatelka bránila vedlejšímu účastníku průjezdu a průchodu k jeho garáži přes svůj pozemek, ačkoli jí bylo uloženo pravomocným rozhodnutím správního orgánu, aby zachovala pokojný stav.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva, a to konkrétně do vlastnického práva garantovaného y. Stěžovatelka zejména brojí proti názoru odvolacího soudu, který spočívá ve skutkovém hodnocení, zdali došlo či nedošlo k vydržení práva odpovídající věcnému břemeni, tj. zdali byli právní předchůdci vedlejšího účastníka v dobré víře či nikoli. Podotýká, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou projednává nyní žalobu vedlejšího účastníka o zřízení věcného břemene podle . Dále pak uvádí, že ze souhlasu s užíváním přístupové cesty není možné dovozovat existenci titulu k vydržení věcného břemene, neboť v takovém případě, by jakýkoli souhlas s užíváním cizí věci mohl vést k vydržení věcného práva. Stěžovatelka dále uvedla, že pouze vykonávala své vlastnické právo, které spočívá mimo jiné i v tom, že může výlučně užívat svou věc.

V souladu s ustanovením vyzval soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně a vedlejšího účastníka Mgr. P. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Ve vyjádření dal obecný soud najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné, a proto na svých právních závěrech setrvává.

Vedlejší účastník Mgr. P. S. se k podané ústavní stížnosti vyjádřil, když v zásadě zopakoval skutkový stav: existenci pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, který ukládá stěžovatelce povinnost umožnit mu průjezd a průchod přes pozemek stěžovatelky a skutečnost, že stěžovatelka tuto povinnost nikdy nerespektovala. Dále pak uvádí, že tyto skutečnosti dokládá řízení o výkon rozhodnutí výše uvedeného rozhodnutí vedený u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod č. j. . Vedlejší účastník dále pak uvádí, že stěžovatelčino tvrzení o porušení vyjmenovaných lidských práv nijak nekonkretizovala a celou stížnost považuje za zcela nedůvodnou.

Po seznámení s předloženými podklady a soudním spisem Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn.

). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor o skutkové hodnocení, tj. zdali byly naplněny podmínky vydržení věcného břemene či nikoli. Vlastním napadeným rozhodnutím však nebylo bezesporu zasaženo do základního lidského práva - práva vlastnit ( y), když bylo stěžovatelce uloženo uhradit toliko škodu, která vznikla dle hodnocení soudu porušením právní povinnosti, ať už tato povinnost vyplývá z porušení obecné prevenční povinnosti ( ) či z porušení povinnosti strpět užívání věci osobou oprávněnou z věcného břemene; hodnocení soudu o tom, že vedlejšímu účastníku vzniklo věcné břemeno vydržením, nemá charakter rozhodnutí ve věci samé, tj. neosvědčuje existenci věcného břemene ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, a ani není konstitutivním rozhodnutím, které by zakládalo nové právo omezující vlastnické právo stěžovatelky, takže k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nemohlo objektivně dojít.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Jan Musil v. r.

předseda senátu