Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2545/07

Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem Nový Jičín, Havlíčkova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. -94, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2005 č. j. -61, , a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2003 č. j. -31, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. května 2004 č. j. -44, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Stavebního bytového družstva Valašské Meziříčí, se sídlem Valašské Meziříčí, Sokolská 489, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 ], napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí s tím, že ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadá jen jeho výrok II. a výrok III. Tato rozhodnutí údajně porušila právo stěžovatele na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11 odst. 1 a právo na nezávislé a nestranné soudní rozhodnutí ve smyslu článku 36 d (dále jen " ").

Stěžovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Ostravě domáhal vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na schůzi delegátů vedlejšího účastníka, která se konala dne 31. 10. 2001, na níž bylo rozhodováno o změně stanov vedlejšího účastníka. Stěžovatel je přesvědčen, že tato usnesení jsou neplatná, neboť k přijetí takových rozhodnutí není ze zákona oprávněno shromáždění delegátů, ale výhradně členská schůze družstva. Stěžovatel sice připouští, že ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), včetně navazujícího článku 68 stanov vedlejšího účastníka umožňuje v některých případech nahradit rozhodování členské schůze schůzí delegátů, současně je však přesvědčen, že při ústavně konformním výkladu příslušných ustanovení jsou jak citovaný článek stanov, tak i články na něj navazující neplatné.

V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje své stanovisko vycházející z přesvědčení, že především při hlasování o změně stanov a dalších záležitostech podstatných pro činnost družstva je nutné respektovat demokratickou zásadu hlasování vyjádřenou v ustanovení , tedy že každý člen družstva má při hlasování ve věci uvedené v ustanovení jen jeden (rovnocenný) hlas. Nahradit rozhodování členské schůze o změně stanov shromážděním delegátů by bylo možno jen v případě, že by s ohledem na rozsah družstva nebylo možno podmínku uvedenou v ustanovení splnit. Tato situace však prý v projednávané věci nenastala, neboť vedlejší účastník má asi 1 000 členů, navíc bydlících většinou ve Valašském Meziříčí. Proto byla rozhodovací pravomoc svěřená shromáždění delegátů v rozporu s ustanovením , porušila rovnost všech členů družstva a jejich členská práva ( ) a v konečném důsledku představovala i porušení článku 11 odst. 1 y. Článek 82 odst. 3 a článek 84 písm. g) stanov vedlejšího účastníka umožňují jednomu členovi družstva hlasovat ve více samosprávách, které volí delegáty, přičemž je představenstvu umožněno určovat počet delegátů, které volí jednotlivé samosprávy, a které (následně) volí právě i představenstvo. Tato praxe podle mínění stěžovatele zcela postrádá účel a smysl demokratické volby, ale stává se zjevným "nástrojem manipulace".

Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů v projednávané věci. V první instanci prý soud návrh zamítl "bez věcného zkoumání", neboť dospěl k závěru, že se věcí nelze zabývat pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení a ve druhé instanci byl ve výroku rozhodnutí vyjádřen nesprávný právní názor o platnosti napadených rozhodnutí. Ani dovolací soud se věcí meritorně nezabýval, neboť neshledal dovolání přípustným. Soudy prý tak neposkytly ochranu jeho právu zaručenému v článku 11 odst. 1 y a bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces ( y).

Součástí ústavní stížnosti je i "vlastní vyjádření stěžovatele k celé věci", které rozvíjí skutečnosti uvedené shora, přičemž k nim připojuje vlastní právní závěry, hodnocení i výklad ve věci aplikovaných ustanovení a stanov vedlejšího účastníka. Stěžovatel zde především namítá, že předmětná ustanovení jsou odrazem a pozůstatkem totalitní právní úpravy diskriminačního charakteru, proto by se neměla na projednávanou věc aplikovaná ustanovení ObchoZ vykládat extenzivním způsobem již s ohledem na nedemokratický "institut delegáta", který jak před rokem 1989, tak i nyní, je jen "prostředkem k omezení práv členů družstev".

II.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2003 č. j. -31, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 5. 2004 č. j. -44, zamítl návrh stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení navrhovatele) na vyslovení neplatnosti všech rozhodnutí přijatých shromážděním delegátů vedlejšího účastníka dne 31. 10. 2001, jakož i požadavek na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi sdělit ihned (případnou) neplatnost jeho usnesení rejstříkovému soudu, a dále (doplňujícím usnesením) zamítl i požadavek, aby soud uložil družstvu oznámit do sedmi dnů od právní moci rozhodnutí svým členům, že shromáždění delegátů konané dne 31. 10. 2001 nebylo usnášeníschopné, a proto byla všechna jeho rozhodnutí nezákonná.

Soud prvního stupně konstatoval, že pro právní posouzení věci je rozhodující právní úprava obsažená v ustanovení , ve znění účinném v době konání shromáždění delegátů vedlejšího účastníka. Protože stěžovatel, ač přítomen, nevznesl na shromáždění delegátů konkrétní námitku proti procesu jeho svolání nebo přijatým rozhodnutím a samozřejmě nemohl proto ani požádat o její protokolaci, nesplnil podle názoru soudu prvního stupně formální předpoklady pro úspěšné uplatnění práva podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka. Stěžovatel ani netvrdil, že by svoji námitku oznámil představenstvu vedlejšího účastníka ve lhůtě jednoho měsíce od konání předmětného shromáždění delegátů. Soud prvního stupně po provedení důkazu stanovami vedlejšího účastníka proto dovodil, že pokud ty určovaly, že na místo členské schůze se bude konat shromáždění delegátů, nebyly v rozporu s ustanovením . Hlasování delegátů na uvedeném shromáždění tedy proběhlo v souladu s tehdy platnými stanovami. Současně soud prvního stupně dovodil, že návrh stěžovatele, aby soud uložil povinnost sdělit případné zrušení předmětných usnesení rejstříkovému soudu, nemá oporu v žádném právním předpise ani stanovách družstva, a nelze mu tedy i z tohoto důvodu vyhovět.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 2. 2005 č. j. -61, pod bodem I. výroku odvolací řízení v rozsahu, v němž odvolání směřovalo proti doplňujícímu usnesení ze dne 14. 5. 2004 č. j. -44, zastavil. Pod bodem II. výroku bylo usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2003 č. j. -31 v napadeném rozsahu ve výroku I., v němž byl zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti všech rozhodnutí přijatých na shromáždění delegátů dne 31. 10. 2001, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, potvrzeno. Pod bodem III. výroku bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Důvodem zastavení řízení v rozsahu uvedeném výše bylo zpětvzetí odvolání stěžovatelem. V ostatním dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nelze vyhovět.

Poté, co odvolací soud částečně zopakoval dokazování zejména sdělením obsahu notářského zápisu ze dne 31. 10. 2001, dospěl k závěru, že na správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně se nic "podstatného nezměnilo", na rozdíl od soudu prvního stupně je však hodnotil tak, že stěžovatel námitku dne 31. 10. 2001 uplatnil, přičemž o její zaprotokolování usiloval, a fakticky se i tak stalo, takže formální předpoklad uplatnění neplatnosti usnesení členské schůze podle ustanovení věta druhá a třetí stěžovatel splnil. I přes tuto skutečnost odvolací soud dospěl k závěru, že stanovy vedlejšího účastníka jsou v souladu s příslušnými ustanoveními , neboť mohou stanovit odchylky, pokud jsou nutné s ohledem k organizační struktuře družstva. Shromáždění delegátů družstva tak mohlo platně rozhodovat i o změně stanov.

Protože v odvolacím řízení nebyl stěžovatel úspěšný a vedlejší účastník se práva na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení vzdal, odvolací soud rozhodl podle ustanovení a

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. -94 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné [ a ]. Stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení

Zejména namítal, že k nahrazení členské schůze shromážděním delegátů nepostačí jen "obtíže" při jejím svolávání, ale je nutné, aby svolávání členské schůze nebylo dobře možné, což však u vedlejšího účastníka řízení splněno nebylo (vedlejší účastník má jen asi 1 000 členů, kteří bydlí na území jednoho města). Z tohoto důvodu stanov vedlejšího účastníka, označující shromáždění delegátů za nejvyšší orgán družstva, je neplatný pro rozpor s ustanovením .

Dovolací soud se nezabýval stěžovatelem vymezenou otázku, kterou v projednávané věci považoval po právní stránce za zásadní, tj. "zda při rozhodování o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů je soud povinen se zabývat i tím, jestli byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení k tomu, aby shromáždění delegátů mohlo plnit působnost členské schůze, a jestli je v této otázce vázán stanovami družstva a dále zkoumat, jestli každý z delegátů byl volen stejným počtem hlasů", neboť podle jeho názoru tato otázka nezakládá ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu důvod k závěru, že v něm řešená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či že byla řešena rozdílně odvolacím nebo dovolacím soudem, nebo byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelem předkládané právní otázky jsou založeny na skutkových tvrzeních, která "poprvé zaznívají až v dovolacím řízení". Proto dovolací soud nemohl přihlédnout v tomto řízení k těmto novým skutečnostem a výklad citovaného ustanovení (správně zřejmě ) by podle jeho názoru postrádal "potřebný judikatorní přesah".

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními soudů uvedenými v napadených rozhodnutích, jakož i s právními závěry, které z nich tyto soudy vyvodily.

Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů, ovšem z výjimkou těch případů, kdy dospěje k závěru, že takové zřejmě extrémní excesy porušují základní práva či svobody (srovnej např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, str. 149, nález

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 42. str. 257). O takový případ v projednávané věci nejde.

Tomuto názoru odpovídá i judikatura Ústavního soudu, podle níž není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srovnej nález Ústavního soudu

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv.1, str. 41, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V souvislosti s výše uvedenou problematikou Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný výklad, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje z tohoto pohledu nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel směřuje svými argumenty pouze k tomu, aby Ústavní soud ve věci zaujal právní názor jiný, odlišný od obecných soudů. Stěžovatel svými argumenty, předloženými "nově" až v řízení dovolacím, v podstatě mění jak skutkový základ projednávané věci, tak i z něj vyvozené právní závěry obou obecných soudů, pokud tvrdí, že stanovy vedlejšího účastníka platné v době konání shromáždění delegátů byly neplatné pro rozpor se zákonem v té jejich části, v níž určovaly, že "namísto členské schůze se bude konat shromáždění delegátů", neboť prý nebyl splněn předpoklad uvedený v ustanovení věta první , tj. že "s ohledem na rozsah družstva by nebylo dost dobře možné svolávat členskou schůzi družstva". Posouzením důvodnosti této, stěžovatelem mimo rámec řízení před obecnými soudy uplatněné námitky, však v řízení o ústavní stížnosti nelze zvrátit výsledek pravomocně skončeného řízení. I když Ústavní soud uznává význam této argumentace pro rozhodování soudu o neplatnosti usnesení přijatých shromážděním delegátů vedlejšího účastníka ve věcech jinak vyhrazených členské schůzi [ , , písm. g), písm. h) ], je vázán zásadou, že ústavní stížnost je přípustná teprve tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpá prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a jen tehdy, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se stěžovatel domáhat ochrany ze strany Ústavního soudu podáním ústavní stížnosti.

Požadavek vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu není splněn tím, že řízení o těchto prostředcích bylo zahájeno, ale zahrnuje též povinnost vyčerpat i všechny v dispozici stěžovatele se nacházející důkazní návrhy a námitky, jejichž posouzení z hlediska relevance v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu totiž plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat ke kritice, kterou stěžovatel podrobuje rozhodování soudů obecných, aniž jim dal příležitost se s jeho námitkami nyní předkládanými Ústavnímu soudu zabývat a vypořádat se s nimi.

Právě tato okolnost se podává z výše popsaného průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy a vyplývá rovněž z odůvodnění usnesení dovolacího soudu (str. 4, poslední čtyři odstavce zdola). Procesní pochybení, kterého se výše popsaným způsobem dopustil stěžovatel v řízení před obecnými soudy, tak nelze "dohánět" až v řízení dovolacím, tím méně pak v řízení o ústavní stížnosti.

K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá i usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto případě nebylo zjištěno žádné porušení základních práv nebo svobod, neboť Nejvyšší soud posuzoval pouze přípustnost dovolání, a protože dovolání přípustné neshledal, dovolání odmítl, aniž se mohl zabývat meritem věci, přičemž jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud, protože nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu