Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2650/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti MUDr. Z. M., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Radčina 18, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 18. 8. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. ze dne 5. 3. 2008 ve výrocích o náhradě nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen), domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, týkajících se povinnosti zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím soudů, které ji jako ve sporu neúspěšnou stranu zavázaly dle ust. k úhradě nákladů řízení žalovanému. Je přesvědčena, že v dané věci bylo namístě postupovat dle ust. Dle jejího názoru by bylo nemorální a v rozporu s dobrými mravy přiznat náklady řízení člověku, který spor vyvolal svým neseriózním postupem a podvedl ji. Podání žaloby v situaci, kdy se žalovaný přes výslovnou výzvu učiněnou před podáním žaloby nedovolal promlčení, bylo jediným způsobem ochrany práv žalobkyně. Soud nezohlednil okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků řízení, které mají vliv na posouzení event. nároku i mimořádnost věci. Odvolací soud zcela opačně vyložil děj a vsunul stěžovatelce bez důkazu riziko sporu jako vědomé a neopodstatněné.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala na žalovaných - provozovateli autobazaru a advokátovi, jemuž udělila plnou moc, zaplacení částky 138 753 Kč s přísl. s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Uvedená částka představovala škodu, která jí vznikla v důsledku jednání provozovatele autobazaru, který při prodeji vozu stěžovatelku úmyslně uvedl v omyl tím, že jí zamlčel, že vozidlo bylo v minulosti havarované. Stěžovatelka od prodejce neobdržela žádnou kompenzaci vzniklé škody (vůz se pro opakované závady se stal nepojízdným), proto najala nyní rovněž žalovaného advokáta, kterému dne 19. 9. 2002 udělila plnou moc k zastupování jak ve věcech občanskoprávních, tak ve věcech trestních. Porušením smluvně přijaté povinnosti hájit zájmy stěžovatelky (tj. nepodáním civilní žaloby před uplynutím promlčecí doby proti provozovateli autobazaru) jí vznikla škoda ve shora uvedené výši. Vzhledem k tomu, že ze samotných žalobních tvrzení vyplývá, že důvodný může být žalobní návrh pouze ve vztahu k jednomu ze žalovaných, rozhodl soud ve věci pro přehlednost nejprve o žalobním návrhu ve vztahu k provozovateli autobazaru částečným rozsudkem, který je předmětem ústavní stížnosti.

Soud l. stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva byla pro podstatný omyl na straně stěžovatelky při jejím uzavření relativně neplatná tak, jak vyplývá z ustanovení § 49a obč. zák. a § 40a obč. zák. a stěžovatelce rovněž vzniklo právo na náhradu škody podle ustanovení § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. Soud však stěžovatelce právo na zaplacení žalované částky proti žalovanému nepřiznal, neboť v souladu s ustanovením obč. zák. přihlédl k žalovaným namítnutému promlčení žalobního nároku a stěžovatelku v souladu s ust. zavázal k úhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému.

Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a upřesnil, že založit aplikaci ust. na důvodech spočívajících v soudem I. stupně zjištěné existenci protiprávního jednání žalovaného směřujícího vůči stěžovatelce, jež ji vedly k podání žaloby, které však vzhledem k promlčení uplatněného práva nebylo vyhověno, a to za současného opomenutí dalších, pro užití zmíněného ustanovení podstatných skutečností, spočívajících v aktuálních majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrech všech účastníků řízení, není myslitelné. Ve prospěch užití ust. nehovoří ani absence jakéhokoliv konkrétního zjištění, na základě kterého by bylo možno spatřovat příčinu uplatnění existujícího práva žalobkyně až po uplynutí zákonných promlčecích lhůt, byť jen z části, v jednání žalovaného. Nelze zcela pominout ani to, že stěžovatelka si již v době před podáním žaloby nastalé promlčení zjevně uvědomovala, neboť se žalovaného již tehdy dotazovala na případné vznesení námitky promlčení, přičemž přestože z absence jakékoliv jeho reakce na uvedenou výzvu a nedobré vztahy mezi dotčenými účastníky bylo možné usuzovat na její nadmíru pravděpodobné uplatnění v případném soudním řízení, neváhala riziko velmi reálného procesního neúspěchu podstoupit. Závěr soudu 1. stupně o promlčení práva, které bylo podanou žalobou uplatněno, se nevztahuje k celému předmětu řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že nalézací soud řádně a v souladu s právními předpisy odůvodnil své závěry ohledně uložení povinnosti stěžovatelce uhradit náklady řízení procesně úspěšnému žalovanému. Odvolací soud se pak vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry ohledně nemožnosti aplikace ust. patřičně odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud zdůrazňuje, že shledává podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za velmi případné, vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc a nepovažuje za nutné se k věci pokud jde o aplikaci jednoduchého práva znovu duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud dodává, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná. Oba soudy se otázkou náhrady nákladů řízení odpovídajícím způsobem zabývaly a posuzovaly možnost přiznání náhrady nákladů řízení v celém kontextu věci.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v dané věci nejsou důvody pro postup dle ust. , nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Stěžovatelka odvozovala mimořádnost věci, která by mohla být důvodem pro postup dle ust. , pouze ze skutečnosti, že žalovaný se vůči ní dopustil protiprávního jednání odporujícího dobrým mravům, další důvody pro adekvátnost postupu dle uvedeného ustanovení, jak konstatoval odvolací soud, nenabídla. Stěžovatelka si přitom byla vědoma, že uplatňuje nárok, který je již promlčen, a musela proto být srozuměna s tím, že ve sporu nebude úspěšná, což nese i důsledky při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatelka neuvedla ani žádný důvod, který by podání žaloby po uplynutí promlčecí lhůty vysvětloval, zejména pokud by tak učinila v důsledku jednání žalovaného. V občanském soudním řízení se plně uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva". Ze skutečností, že účastník řízení včas nevyužije možnosti dané mu příslušnými právními předpisy a jeho nedůsledný postup se odrazí i ve výsledku soudního sporu, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, nelze dovozovat, že se soudy dopustily porušení jeho základních práv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu