Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2348/08

Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2007 č. j. -31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008 č. j. -61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 17. 9. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení nákladových výroků ve výše uvedených rozhodnutích obou soudů, které se týkají druhého žalovaného - exekutora (tj. výrok IV prvostupňového soudu, druhá část výroku I a výrok II odvolacího soudu). Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v y a d.

Z napadených rozhodnutí se podává, že prvostupňový soud zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu škody proti druhému žalovanému (exekutorovi) pro nedostatek pasivní legitimace (za činnost exekutora v rámci jeho exekutorské činnosti odpovídá stát). Současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit druhému žalovanému z důvodu jeho plného úspěchu náklady řízení dle .

Stěžovatelka podala odvolání. Odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí stran druhého žalovaného (exekutora), když se ztotožnil se závěrem o nedostatku jeho pasivní legitimace. Prvostupňový výrok o nákladech řízení ve vztahu k tomuto druhému žalovanému potvrdil; pouze snížil výši nákladů. Současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit druhému žalovanému (i) náklady odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že v odvolání žádala o případné přihlédnutí k . Důvod hodný zvláštního zřetele spatřovala v tom, že jí exekutor svým postupem způsobil značnou (dosud nenahrazenou) škodu; svým protizákonným postupem ji vystavil soudním řízením, ve kterých se nyní musí s nemalými dalšími finančními náklady domáhat náhrady. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud její žádost o aplikaci neprojednal. Pouze odkázal na , aniž by odůvodnil aplikaci tohoto ustanovení namísto ustanovení moderačního. Stěžovatelka současně uvedla, že žalobu podala z opatrnosti proti státu (prvnímu žalovanému) i proti exekutorovi (druhému žalovanému), neboť neměla jistotu, kdo je odpovědný za škodu, když neznala k tomuto "žádný judikát" a stát k její žádosti náhradu škody odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázku náhrady nákladů řízení upravuje v ustanoveních až . Ustanovení přitom představuje výjimku z náhradových zásad (včetně ), ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Stěžovatelka zpochybnila jak aplikaci , tak dostatečnost odůvodnění aplikace tohoto ustanovení (namísto ustanovení moderačního).

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůči druhému žalovanému nevybočily z mezí ústavnosti. Prvostupňový soud, a k odvolání stěžovatelky poté i odvolací soud, se ztotožnily ohledně závěru o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného s tím, že odpovědnostní vztah (resp. odpovědnost státu za činnost exekutora při exekutorské činnosti) vyplývá přímo ze zákona. Prvostupňový soud při tomto závěru přikročil k aplikaci zásady úspěšnosti dle . Odvolací soud uvedl, že prvostupňový soud postupoval správně, pokud aplikoval ve vztahu ke druhému žalovanému zásadu úspěšnosti; odvolací soud se k této zásadě přiklonil také v rámci odvolacího řízení. Dle Ústavního soudu z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že neshledal důvod pro výjimku ze zásady úspěšnosti (odvolací soud evidentně posuzoval správnost aplikace zásady úspěšnosti prvostupňovým soudem). Odůvodnění aplikace přitom dostatečně vyplývá ze samotného závěru soudů o nedostatku pasivní legitimace exekutora (tím více pak pokud jde o náhradu nákladů ve vztahu k exekutorovi, které vznikly v odvolacím řízení na základě odvolání stěžovatelky). Naopak pokud by soud aplikoval moderační výjimku ze zásady úspěchu, takový postup by musel dostatečně (konkrétně) odůvodnit, aby bylo zřejmé, že zásada úspěchu by byla s ohledem na všechny okolnosti věci příliš "tvrdá".

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu