Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2766/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, AK se sídlem Antonínská 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008 čj. -30 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , 2d domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007 čj. -17. Tímto usnesením Krajský soud v Brně zastavil řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2006 čj. -24 pro nezaplacení soudního poplatku.

Stěžovatel uvedl, že nepopírá doručení usnesení obsahující výzvu k úhradě soudního poplatku právnímu zástupci, zastával však názor, že výzva měla být zároveň doručena i jemu samotnému. Svoji argumentaci opřel o ustanovení , které zakotvuje povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, ale i účastníku, má-li tento v řízení něco osobně vykonat, a o řadu judikátů Ústavního soudu, označujících stav, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena toliko zástupci a nikoliv účastníkovi a poté bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, za bránění přístupu k soudu.

Z napadeného rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Brně doručil usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku právnímu zástupci stěžovatele dne 4. 5. 2007. Po marném uplynutí lhůty krajský soud usnesením ze dne 17. 10. 2007 řízení zastavil. Nejvyšší správní soud po výkladu ustanovení , o soudních poplatcích, a problematiky vzniku a zániku poplatkové povinnosti ve správním soudnictví, postup krajského soudu potvrdil jako správný.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samotnému, zdůrazňuje však, že tak činil v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví za účinnosti úpravy platné do 31. 12. 2002. Nosným důvodem jeho tehdejších rozhodnutí (srov. např. nálezy

sp. zn.

, publ. in Sb. n. u., sv. 17, str. 83,

, tamtéž, sv. 19, str. 249,

sp. zn.

, tamtéž, sv. 21, str. 45,

sp. zn.

, tamtéž, sv. 26, str. 231, či

sp. zn.

, tamtéž, sv. 30, str. 189 - judikáty, na které stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti, a další) byla reakce na rozdílnost právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení bylo možné za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví takový postup možný nebyl vzhledem k jednoinstančnosti řízení z důvodu absence jakéhokoliv opravného prostředku. Správní soud tak neměl možnost zohlednit případné dodatečné zaplacení soudního poplatku po lhůtě jím stanovené a v řízení pokračovat. Účastníci domáhající se přezkumu správních rozhodnutí se tak z hlediska ochrany svých práv nacházeli v objektivně horším postavení oproti účastníkům občanskoprávního řízení. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci.

Po zásadní změně právní úpravy a nové koncepci správního soudnictví s účinností od 1. 1. 2003 byly právní názory vyjádřené ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu překonány (srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 11. 2007, dostupný na http://nalus.usoud.cz - v projednávané věci pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění tohoto svého plenárního rozhodnutí zcela odkazuje s připomenutím, že nyní rozhodující senát nejenže je tímto nálezem vázán, ale nemá ani žádné důvody se od jeho závěrů jakkoliv odchylovat). V novém systému správního soudnictví a po úpravě zákona o soudních poplatcích byla totiž účastníkům řízení vytvořena možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně, a to i po zastavení řízení, nejpozději však do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Na tuto změnu Nejvyšší správní soud poukázal i v odůvodnění svého rozhodnutí (č.l. 32).

V projednávané věci proto Ústavní soud uzavřel, že postup soudu, který usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal pouze stěžovatelovu právnímu zástupci, a nikoliv i jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v , 3 . Nejvyšší správní soud verifikací tohoto postupu nepochybil a jeho rozhodnutí, jímž zamítl kasační stížnost stěžovatele, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu