Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1872/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti ADDORE, družstvo, se sídlem Purkyňova 99, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Spoustou, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Příkrá 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -110 ze dne 28. 2. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -139 ze dne 27. 9. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. -149 ze dne 22. 5. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , , , , 2 a 3 a d (dále jen ) a a y ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

V ústavní stížnosti stěžovatel (s odkazem na předchozí podání učiněná ve věci) dovozuje, že exekuční příkaz vydaný správcem daně, na jehož základě došlo dne 19. 2. 1998 k odepsání příslušné částky z jeho účtu (správně z účtu jeho právního předchůdce), je správním paaktem, který nikoho nezavazuje. Neoprávněným odepsáním žalované částky ve prospěch Finančního úřadu Brno III mu tak jednoznačně vznikl přeplatek na dani, o jehož vrácení řádně v souladu se písemnou výzvou ze dne 19. 10. 1999 požádal příslušného správce daně (i pokud by soud neshledal obsah přípisu stěžovatele ze dne 19. 10. 1999 za žádost o vrácení, žádost zcela nepochybně vznesl vůči finančnímu úřadu jako účastníkovi řízení ve svém "Stanovisku k soudem postoupeným vyjádřením žalovaného" ze dne 21. 5. 2002), tedy za trvání 6-ti leté promlčecí lhůty, která ve smyslu započala běžet dne 20. 2. 1998. Na žádost o vrácení přeplatku správce daně nereagoval a v rozporu s nevydal rozhodnutí mající náležitosti cit. zák. Stěžovatel proto dne 5. 2. 2002 podal žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 817 020 Kč z titulu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen ). Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, které vyhověly námitce promlčení vznesené žalovaným, a je přesvědčen, že žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podal, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, ve lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel poukazuje na to, že nenapadal nesprávný úřední postup správce daně, při kterém došlo k vydání exekučního příkazu, o němž tvrdí, že není jako nulitní akt právně relevantní, a tedy nemohl způsobit žádný účinek, ale žalobou napadl jako nesprávný úřední postup ta jednání - respektive nečinnost správního orgánu - při kterém nebylo vydáno rozhodnutí o žádosti k vrácení přeplatku, ani vydán přeplatek na dani.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že soudy se nezabývaly otázkou, zda vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného není v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru stěžovatele je v příkrém rozporu s dobrými mravy, pokud orgány státní správy, ve vrchnostenském postavení v oblasti práva veřejného, v průběhu komunikace s daňovým poplatníkem odmítají vydávat rozhodnutí, ač jsou k tomu ze zákona povinny.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Podstatou dané věci je otázka posouzení počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Ústavní soud má za to, že stěžovatel ve své argumentaci zaměňuje lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a lhůty vyplývající ze , v daném případě lhůtu pro vrácení přeplatku na dani ve smyslu ust. cit zák. V projednávané věci se stěžovatel vůči státu domáhal náhrady škody dle , přičemž nesprávný úřední postup, který dle názoru stěžovatele vedl ke vzniku škody, spočíval v tom, že jeho právnímu předchůdci byla exekučně sražena žalovaná částka, aniž bylo vydáno rozhodnutí správce daně o uložení povinnosti zaplatit daňový nedoplatek, čímž stěžovateli měl vzniknout přeplatek. V průběhu jednání pak nesprávný úřední postup dovozoval ve vztahu k posouzení lhůty pro podání návrhu i v nečinnosti správce daně, který nerozhodl o jeho žádosti o vrácení přeplatku. Dle stěžovatele počíná běh promlčecí lhůty pro vrácení přeplatku dnem jeho vzniku, tj. dnem 20. 2. 1998 (kdy se žalobce o vzniku přeplatku dověděl) a končí dnem 20. 2. 2004. Kdykoliv v průběhu této lhůty zde existuje právo žalobce na jeho vrácení. Ode dne, kdy daňový subjekt o vrácení přeplatku požádá, a správce daně je k žádosti nečinný, počíná běh tříleté promlčecí lhůty pro podání žaloby na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu.

Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy opodstatněně vycházely ze zjištění, že tvrzená škoda, spočívající v úbytku finančních prostředků ve výši žalované částky, vznikla dne 22. 1. 1998, kdy byla sporná částka z bankovního účtu odepsána, přičemž právní předchůdce žalobce se o škodě dozvěděl dne 20. 2. 1998, kdy mu byl doručen výpis z bankovního účtu. Byl-li nárok na náhradu škody žalobou u soudu uplatněn až dne 5. 2. 2002, stalo se tak po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby stanovené v , ve znění účinném do 14. 5. 1998, a je tedy promlčen. Z dikce ustanovení cit. zákona jednoznačně vyplývá závěr konstantně zastávaný i v judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. ), že u nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se uplatní pouze tříletá subjektivní promlčecí doba, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné také určit přibližně výši škody v penězích). V daném případě se tedy právní předchůdce o vzniku tzv. "přeplatku na dani", který mu vznikl sražením příslušné částky, dozvěděl dne 20. 2. 1998.

V projednávané věci z napadených rozhodnutí nesporně vyplývá, že stěžovatel byl přesvědčen o vzniku škody neoprávněným odepsáním předmětné částky z účtu a ostatně činil i jiné kroky, které měly vést k vrácení této částky (žaloba o vydání bezdůvodného obohacení, ohledně níž bylo řízení zastaveno a věc postoupena ministerstvu financí). S ohledem na uvedené nelze závěr obecných soudů, dle nichž úvahy stěžovatele o tom, že promlčecí doba pro uplatnění návrhu dle běžela až od okamžiku, kdy požádal správce daně o vrácení přeplatku, je třeba posoudit jako úvahy, které jsou v rozporu se zněním ust. , nelze považovat za závěr neústavní.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud vzhledem k argumentaci uvedené v ústavní stížnosti dodává, že (dle odůvodnění rozhodnutí) stěžovatel přípisem ze dne 19. 10. 1999 nežádal finanční úřad o vrácení přeplatku ve smyslu ust. , ale o zrušení daňové exekuce, na což reagoval finanční úřad sdělením, že požadavek je neproveditelný, neboť odepsáním částky z účtu exekuce skončila. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti (a dovolání) uvádí, že za žádost o vrácení přeplatku ve smyslu ust. je možné považovat i jeho Stanovisko k soudem postoupeným vyjádřením žalovaného finančního úřadu, podané jím dne 21. 5. 2002 v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (řízení odlišné od nyní projednávané věci). Vzhledem k tomu, že žaloba, jíž se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, byla podána soudu dne 5. 2. 2002 a uvedené Stanovisko, ve kterém měl být vznesen požadavek na vrácení přeplatku, stěžovatel vyjádřil až dne 21. 5. 2002 (tedy po podání žaloby), nelze dovozovat, že v nyní projednávané žalobě na náhradu škody uplatňoval i námitky týkající se nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. , který měl být dán tím, že správce daně řádně a ve lhůtě nerozhodl o návrhu na vrácení částky, představující dle názoru stěžovatele přeplatek na dani.

Ústavní soud konstatuje (na rozdíl od tvrzení stěžovatele), že se obecné soudy zabývaly i otázkou, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Dospěly přitom k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel mohl řádně a ve lhůtě uplatnit nárok, který je předmětem sporu. Rovněž odkázaly na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí, C. H. Beck (dále jen "Soubor"), pod C 3446]. V tomto směru nelze z hlediska ústavnosti právním závěrům obecných soudů nic vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odvolací soud rovněž uvedl, že ke vzniku daňového přeplatku ani nedošlo, neboť povinnost zaplatit doměrek daně privatizované společnosti Tesla s.p., přešla na právního předchůdce stěžovatele zákonnou cessí podle V posuzované věci se však odvolací soud v souladu se zásadou procesní ekonomie i ustálenou rozhodovací praxí primárně zabýval otázku promlčení uplatněného nároku. Vzhledem k tomu, že vznesenou námitku shledal důvodnou, se již dále nezabýval podmínkami odpovědnosti stanovenými

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatele dovolává. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že tyto prostředky nevyužil způsobem, který by mu umožnil projednání věci soudem, však nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu