Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1772/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. R., zast. JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem, sídlem Vladislavova 46/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.12.2005, č.j. -339, , a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28.5.2004, č.j. -237, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a společnosti Státního statku Jeneč, s.p., sídlem Karlovarská 7, Jeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud), ve spojení s usnesením č.j. -263, a domáhala se jejich zrušení. Ve stručném návrhu nejprve uvedla, že napadenými rozsudky jí byla uložena povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 3 273 895,- Kč s 19% úrokem z prodlení. Informovala, že dne 19.4.1993 byla uzavřena smlouva o poskytnutí náhrady ve smyslu , následně byla smlouva zpochybněna a vedlejší účastník se domáhal vrácení více jak 9 mil. Kč, soud tomuto požadavku nevyhověl, přesto je uložená povinnost pro stěžovatelku likvidační (v té souvislosti poukázala na fakt, že nebyla v celém procesu restituce aktivní, nastoupila na místo zemřelé matky, jako oprávněné osoby). Na svoji obranu uplatnila nárok ve výši více jak 3 mil. Kč, soud na tento procesní prostředek nereagoval. Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími oba soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví zakotvené v d (dále jen " "), neboť jí svým rozhodnutím založily povinnost tam, kde jí taková povinnost ze zákona uložena není (pozn. v této části zcela evidentně použil právní zástupce formulace z jiného podání, protože neopravil rozdílnosti v mužském a v ženském rodu zvolených zájmen); není si vědoma, že by jakýkoliv právní předpis nějak omezoval její vlastnické právo, které zdědila, a v průběhu řízení o dědictví se žalobce nepřihlásil s pohledávkou. Tak byl oběma napadenými rozhodnutími učiněn zásah do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť jimi došlo k výraznému a nedůvodnému omezení jeho (správně "jejího") vlastnického práva ve smyslu y, v podobě oprávnění disponovat se svým majetkem nabytým v rámci dědického řízení po zemřelé matce.

Relevantní znění příslušných ustanovení y, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11 odst. 1:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 11 odst. 4:

Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

II.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Krajský soud nepovažuje tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv zakotvených v a 4 y za správné; stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěry ve věci, který vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí, a soud na nich trvá. Dále upozornil, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další soudní instanci, kdy očekává "nápravu" od Ústavního soudu, jestliže nebylo jejím požadavkům vyhověno obecnými soudy. V dané věci ani nejde o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud nezformuloval.

Okresní soud má ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí; v podrobnostech odkázal na závěry vyjádřené ve svém rozsudku.

Vedlejší účastník na řádně doručenou výzvu k vyjádření nijak nereagoval.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.

Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp.zn. Ústavní soud zjistil, že Státní statek Postoloprty, s.p. se žalobou vůči B. O. domáhal zaplacení částku 4 688 000,- Kč, neboť jí poskytl plnění na náhradách podle vyšší, než byl její nárok. Řízení bylo později vedeno s právními nástupci žalobce - Státním statkem Žatec, s.p., Statkem Chlumec, s.p., a posléze se Státním statkem Jeneč, s.p.; po smrti žalované bylo v řízení pokračováno se stěžovatelkou, jako její jedinou dědičkou. Po přistoupení na straně žalobce navrhl Pozemkový fond ČR , aby soud uložil povinnost žalované zaplatit další částku ve výši 4 688 000,- Kč v jeho prospěch. Po obsáhlém dokazování vydal okresní soud dne 28.5.2004 rozsudek, č.j. -237, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit Statku Chlumec s.p. částku 3 273 895,- Kč s příslušenstvím s tím, že je oprávněn se po stěžovatelce domáhat splnění této povinnosti jen do výše ceny dědictví, ve zbytku tuto žalobu, jakož i žalobu Pozemkového fondu ČR zamítl (usnesením ze dne 1.7.2004, č.j. -263, bylo ještě rozhodnuto o náhradě nákladů řízení hrazených státem). Vzal za prokázané, že právní předchůdci vedlejšího účastníka a stěžovatelky uzavřeli smlouvu o poskytnutí náhrad a shledal ji částečně neplatnou podle obč. zákoníku, a to v rozsahu náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, převzatých zásob a náhrady za trvalé porosty v částce 3 273 895,- Kč, pro omyl, který vyvolala B. O., neboť jí náhrada nebyla poskytnuta podle zápisu o odnětí živého a mrtvého inventáře, ale podle nař. vlády č. , dohoda tak byla právním předchůdcem vedlejšího účastníka uzavřena v omylu ohledně rozhodujících skutečností. Stěžovatelka i Pozemkový fond ČR napadly rozsudek soudu I. stupně odvoláním, krajský soud obě odvolání neshledal důvodnými (vyjma části odvolání stěžovatelky, pokud směřovalo do výroku doplňujícího usnesení), a potvrdil, kromě jiných, výrok o povinnosti stěžovatelky zaplatit Státnímu statku Jeneč, s.p. částku 3 273 895,- Kč (ztotožnil se s hodnocením neplatnosti smlouvy) a změnil ji tak, že se neomezuje výši nabytého dědictví (zjistil, že dědictví po předchůdkyni stěžovatelky je daleko vyšší hodnoty než částka, která jí byla uložena zaplatit). Do rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.3.2008, č.j. -363, odmítl jako nepřípustné.

III.

Po seznámení s předloženými podklady a spisem okresního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele/stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejího vlastnického práva, resp. práva na ochranu vlastnictví a uzavírá, že žádné porušení základních práv nebylo zjištěno.

Čl. 11 odst. 1 y zaručuje vlastnické právo na ústavní úrovni, tj. poskytuje právní zabezpečení toho, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům, toto právo přísluší každému. V širším pojetí je tato ochrana zajištěna jak tradičnímu vlastnickému právu k věcem, tak i dalším majetkovým právům. Je notorietou, že konkrétní ochraně slouží řada speciálních institutů zakotvených na úrovni tzv. jednoduchého práva (např. vlastnické žaloby v občanském právu, skutkové podstaty trestných činů v trestním právu). Nicméně, základní a zásadní podmínkou pro využití takové ochrany je existence příslušného majetkového práva, nelze se dovolávat ochrany tam, kde takové právo vůbec nevzniklo, resp. vzniklo jen podmíněně. V posuzované věci obecné soudy jednoznačně dospěly k závěru, že právní titul předchůdkyně stěžovatelky trpěl vadou, která vyvolala jeho relativní neplatnost, a že této neplatnosti se vedlejší účastník řádně dovolal. V souladu s konstrukcí přímé relativní neplatnosti to znamená, že právní předchůdkyni stěžovatelky vznikla povinnost vydat přijaté plnění z neplatné smlouvy, přičemž tato povinnost přešla v rámci dědění na stěžovatelku. Stěžovatelka se mýlí, pokud namítá, že by jí soudy uložily povinnost v rozporu se zákonem, předpokladem přechodu dluhu zůstavitele není přihlášení pohledávky věřitele v dědickém řízení. Přitom je též všeobecně známou skutečností, že v rámci dědění nepřechází na dědice toliko zůstavitelův majetek, ale též jeho dluhy, a to v plném rozsahu, byť je limitován rozsah dědicovy povinnosti dluhy plnit (viz obč. zákoníku).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu