Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2202/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha 1, Krakovská 25, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, čj. - 119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 10. 2007, čj. - 84. Označeným rozsudkem krajský soud zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem, kterými bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Liberec, pobočka v Jablonci, jimiž bylo stěžovateli stanoveno dovozní clo a daň z přidané hodnoty za dovezené osobní automobily zn. Škoda. Celní úřad tak rozhodl po zjištění, že dovezeným automobilům nelze přiznat celní preference podle Protokolu č. 4 Evropské dohody zakládající přidružení mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími na straně druhé (dále jen Evropská dohoda).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením , a d. Tvrdí, že splnil veškeré náležitosti vyžadované právními předpisy pro přiznání preferenčního zvýhodnění na sazbu cla na dovoz předmětného zboží s tím, že případné následně zjištěné pochybení na straně osoby, která mu dovážené zboží v zahraničí prodala, nemůže jít k jeho tíži. Dále uvedl, že byl postupem správního orgánu zbaven možnosti navrhovat a vyvracet důkazy, a tím byla porušena jeho práva jako účastníka správního řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému obecného či správního soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123).

Stěžovatelem napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se plně a ústavně konformně vypořádává se všemi jeho námitkami. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení

sp. zn.

či usnesení sp. zn. ). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu správního práva, právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud ani jiné správní soudy nejsou nikterak vyvázány z imperativu plynoucího z y ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu plně dostál, a proto postačí na obě rozhodnutí jen odkázat. Ústavnímu soudu nepřísluší detailně přezkoumávat právní ani skutkové závěry správních soudů, natož pak dokonce správních úřadů, jak se snaží Ústavnímu soudu stěžovatel předestřít.

Neobstojí ani námitka stěžovatele, že mu byla upřena práva účastníka správního řízení. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel své námitky uplatnil jak v podaných žalobách, tak u ústního jednání.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že , č. , rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu