Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2556/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Alešem Staňkem Ph.D., advokátem, se sídlem Národní 13, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2008, č. j. , v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 10. října 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 13. října 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výše náhrady byla stanovena podle , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. , o paušální náhradě").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup soudu při stanovení výše paušální náhrady za zastoupení advokátem v řízení před soudy obou stupňů nebyl správný. Tvrdí, že od počátku řízení byla známa cena předmětu sporu, konkrétně se jednalo o částku 3,5 mil Kč, a proto měla být výše paušální náhrady za zastoupení stanovena podle vyhl. č. , o paušální náhradě. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces, neboť podle jejího názoru jeho součástí je i právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Poukazuje dále na to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno též právo na právní pomoc, s nímž náhrada nákladů řízení za právní zastoupení přímo souvisí.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci

sp. zn.

). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu a vyhl. č. , o paušální náhradě, jiný právní názor než ten, který zaujal odvolací soud. Stěžovatelkou zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole, ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nelze totiž přehlédnout, že předmětem sporu bylo určení práva, konkrétně neplatnosti kupní smlouvy, nikoliv předmět sporné kupní smlouvy. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně chráněných práv a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října

Jiří Nykodým

předseda senátu