Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2120/08

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti M. Ž., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. ze dne 18. 2. 2008 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 13. 5. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných , odst. 3, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení , a 95 odst. 1 y ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a to v jejich výrocích o nákladech řízení.

Stěžovatelka po popisu průběhu dané věci, ve které šlo o náhradu škody na zdraví (způsobené úrazem, k němuž došlo na chodníku v Sokolovské ulici v Plzni), dává najevo svůj nesouhlas s rozhodováním soudů o nákladech řízení. Zdůrazňuje, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, který se ztotožnil s její argumentací o odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu na zdraví podle obecných ustanovení , byly předchozí zamítavé rozsudky nižších soudů v části nároku přesahující částku 20.000,- Kč zrušeny a věc vrácena v tomto rozsahu k novému projednání, jehož předmětem byla již pouze částka 25.214,- Kč, která jí následně byla přiznána v plné výši. V tomto směru tedy byla plně úspěšná a příslušelo jí právo na náhradu nákladů řízení dle Pouze pro ryze formální stránku věci nebylo jejímu dovolání vyhověno zcela. Není proto podle ní žádného důvodu, aby jí za toto řízení nebyly přiznány náklady, včetně řízení předcházejícího vydání rozhodnutí dovolacího soudu i řízení dovolacího. Zdůraznila také, že žaloba v této věci by byla plně úspěšná, pokud by obecné soudy - jimž měl být znám dříve publikovaný judikát, o nějž své zrušující rozhodnutí ve věci samé opíral dovolací soud - nepřijaly nesprávný právní názor a navíc poukázala také na to, že řízení běželo 15 let. Uvedla, že vycházela při uplatnění svého nároku na náhradu škody na zdraví z příslušných ustanovení a bylo by podle ní přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, aby pouze z formálních důvodů jí bylo za její nepochybný úspěch upíráno právo na náhradu nákladů právního zastoupení, které jí po právu přísluší. Rozhodnutí obecných soudů, která jsou navíc ve zřetelném rozporu se stávající judikaturou, nejsou také podle ní odpovídajícím způsobem vysvětlena, v čemž lze spatřovat prvek nahodilosti a libovůle. V podstatě z uvedených důvodů a s odkazem na nálezy ústavního soudu

sp. zn.

a

dovozuje stěžovatelka porušení shora označených základních práv a navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , vydaného dne 27. 9. 2007 v posuzované věci před vydáním napadených rozhodnutí, plyne, že stížností napadená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky o náhradu škody na zdraví, představující bolestné, ztížení společenského uplatnění - a to v jeho pětinásobku, náhradu za potvrzení o bodovém ohodnocení a ušlý výdělek za dobu pracovní neschopnosti, celkem po rozšíření žaloby ve výši 46.201,50 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy se věcí zabývaly opakovaně. Konečná ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž byl žalovaný zavázán k náhradě škody stěžovatelce ve výši 25.214,- Kč s přísl. a žádnému z účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, vydaly soudy nižších stupňů po té, co jejich předchozí zamítavá rozhodnutí byla dovolacím soudem částečně zrušena (zčásti bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto), přitom se ve věci samé řídily závazným názorem dovolacího soudu na odpovědnost žalovaného podle příslušných ustanovení - odlišným od jejich původního názoru. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně ve shora označeném rozhodnutí tak, že stěžovatelka se v tomto řízení domáhala po rozšíření žaloby celkem zaplacení částky 46.201,50 Kč a pokud tedy byla úspěšná ohledně částky 25.214,- Kč s přísl., když ve zbývající části předmětu řízení byla žaloba již dříve tímto soudem pravomocně zamítnuta, měla úspěch zhruba v rozsahu jedné poloviny celkového předmětu řízení a proto soud rozhodl podle tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl tento výrok o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně, stejně tak jako výrok o věci samé, jako věcně správný - v zásadě s obdobným zdůvodněním - potvrzen.

Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem obou napadených rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 27. 9. 2007, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka porušení svých základních práv spatřuje v podstatě v chybné a také nedostatečně odůvodněné aplikaci ustanovení obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení v její věci.

Ve své judikatuře, týkající se nákladů řízení, a to v zásadě i v rozhodnutích, na něž v ústavní stížnosti poukazuje stěžovatelka, dává Ústavní soud najevo, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení a že porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu d je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací , resp. jeho odůvodnění je zcela nedostačující. Tak tomu však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci není.

Použití ustanovení , jímž byla rozhodnutí obecných soudů v napadených výrocích odůvodněna, přichází v úvahu tam, kde v řízení ani jedna ze stran sporu není plně úspěšná, a proto pro potřeby rozhodnutí o nákladech řízení je třeba určit poměr úspěchu obou stran ve věci. V posuzované věci, zcela v intencích uvedeného ustanovení, obecné soudy, jak výslovně v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, poměr úspěchu obou účastníků řízení stanovily tak, že od úspěchu stěžovatelky odečetly její neúspěch (tedy míru úspěchu druhé strany), přičemž při tomto poměřování vycházely z původně žalované částky a konečné výsledné částky, která byla stěžovatelce v řízení přiznána. Odůvodnění jejich výroku o nákladech řízení je tak zcela srozumitelné a stěžovatelce proto nelze přisvědčit v jejich námitkách, že by rozhodnutí obecných soudů v tomto směru vykazovala prvky libovůle či nahodilosti. Stěžovatelka ve svých úvahách o protiústavním rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, zdůrazňujících jejich nesprávné rozhodování ve věci samé v předchozích (rozhodnutí dovolacího soudu předcházejících) rozsudcích a zohledňující také dobu trvání řízení, v podstatě přehlíží, že tyto důvody (které by eventuelně mohly mít význam při posuzování odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ) nelze v rámci rozhodování o nákladech řízení přičítat bez dalšího k tíži druhé straně sporu. Přehlíží v podstatě i fakt, že náklady celého řízení představují jeden celek a jako o takovém třeba o něm rozhodnout při konečném rozhodování a nebere ani v úvahu, že sama v dovolacím řízení nebyla zcela úspěšná, neboť zčásti bylo její dovolání - a to na základě zákonné úpravy stanovící pravidla přípustnosti dovolání - jako nepřípustné odmítnuto. Rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení tak Ústavní soud z uvedených důvodů nepovažuje za vybočující z pravidel stanovených zákonem pro toto rozhodování. Uzavírá tedy, že v dané věci porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, neshledal, a proto její ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2008

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu