Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2258/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008, čj. - 24, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 11. 2007, čj. - 14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení ve výrocích o nákladech řízení. Soud prvního stupně zastavil řízení, v němž se stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) domáhal zaplacení částky 43.073,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v d.

Z ústavní stížnosti a kopie přiložených usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se, jako žalobce, domáhal vydání rozsudku, který by uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli výše uvedenou částku. Později vzal stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že mu částka byla refundována společností B-CLASS, s. r. o., po dohodě s žalovanou stranou. Na základě zpětvzetí žaloby soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle věta první , , s ohledem na to, že procesně úspěšnému žalovanému prokazatelné náklady v řízení nevznikly. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení jako věcně správné potvrdil.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s výkladem a aplikací zákonného ustanovení upravujícího náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele měly soudy postupovat podle věty druhé , podle něhož byl-li vzat zpět návrh, který byl podán důvodně pro chování žalovaného, má nárok na náhradu nákladů řízení žalobce. Stěžovatel uvádí, že pokud žalovaný po podání žaloby uhradí závazek, jak se tomu stalo v dané věci, nemůže žalobce postupovat jiným způsobem než vzít žalobu zpět.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud shrnul například ve svém usnesení

sp. zn.

, na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).

V daném případě však uvedená kritéria nejsou dána. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, které již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud dostatečně vypořádal. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a přiléhavě vysvětlily, jaké důvody je vedly k aplikaci příslušných zákonných ustanovení. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad citovaného ustanovení , k čemuž vybízí stěžovatel svou právní argumentací, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, jakož ani přehodnocovat hmotně právní důvody žaloby stěžovatele. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu